The labirint of life - 12. kapitola (Ichiruki)

28. října 2014 v 8:46 |  Povídky podle knihy/ filmu/ seriálu
Po dlouhé době zase jedna povídka, přeji pěkné počtení :)



"Ichigo?" Zeptala se ustrašeně. Neměla strach o sebe, nýbrž o něj. Nechtěla, aby se mu kvůli ní něco stalo. Když se nedostávala žádná odpověď, začala pomalu otevírat oči.
Ichigo toho měl tak akorát po krk. V jedné ruce meč, v druhé Rukiu… Připadal si jako na nákupech. Vzpomněl si na věty, které často slýchává od své sestry Yuzu, typu: Podržíš mi to na chvíli?, Počkej, zapomněla jsem si něco koupit., No, nakonec jsem toho vzala trochu víc., Hele, to se mi líbí., Berem to., Takový tričko ještě nemám!!!, Musím to mít, než si to někdo přede mnou koupí., …
A co dělal u těchto nákupů on? Jak jinak - nosiče. Opravdu rád tahal třeba celý den ostatním tašky. Vždycky skáče jako ranní ptáče až do stropu. Shrnuto do dvou slov: celej žhavej.
Z té představy se mu začalo dělat špatně od žaludku. Raději nechal rozplynout myšlenky o těchto šílených věcech a vrátil se zase do přítomnosti.
Opatrně položil černovlásku na zem vedle sebe.
"Příště bys měla raději utíkat, než tam zamyšleně stát." Doporučil ji postup, kterým by se měla jednoznačně řídit.
"Nechceš mi rovnou ještě něco vysvětlit?" Osopila se na něj.
"A víš, že rád? Aspoň bych tě nemusel každou minutu zachraňovat." Použil tu stejnou taktiku jako Rukia. Opičit se nemá, ale prostě to chtěl zkusit, i přestože se mu to pěkně vymstilo, protože dostal tak akorát pohlavek.
"Au… Za co to jako bylo?!?" Hodil na ní nevěřícný výraz v obličeji.
Hollowové nedokázali již déle vydržet a už vůbec ne poslouchat, až se nakonec během jejich hádky znova bez upozornění na ně vrhli.
Ichigo jim na oplátku poslal dlouhou červeně zářící vlnu, která téměř všechny zničila. Posledního si chtěl po dlouhé době bez bojů obzvlášť vychutnat, ale mezitím, co se k němu přibližoval, se zlá duše ocitla ve válcovitém sloupci z ledu. Uvězněný uvnitř byl roztrhán na několik malých třpytivých kousků mrazivé, tvrdé, lesknoucí se látky.
Nevěřícně se ohlédl dozadu. Měla na sobě oblečené shinigami roucho, v ruce svírala bílý štíhlý meč. Všiml si, že se kolem ní chaoticky motá asi její modifikovaná duše.
"To byl můj hollow!!!" Sjel ji ostrým pohledem.
"Nemáš být tak pomalej…" Odpověděla mu normálním, klidným hlasem. Chtěla ho tím chováním možná naštvat, ale neměl stoprocentní jistotu. Začal se k ní přibližovat s naštvaným výrazem a ona se k němu přidala. Již od sebe stáli pouze 30 centimetrů. Ačkoliv on by se dokázal přibližovat stále víc a víc, nechtěl prozatím narušovat její osobní prostor. Prostě si hleděli přímo do přivřených očí. Během té krátké chvíle si stihl všimnout, jak krásně má zbarvené duhovky. Úplně se v nich topil. Extrémní tmavě modrá se zvláštním nádechem fialové mu připomínala mořské dno či oblohu bez mraků při západu slunce. Při té příležitosti zase pocítil nepopsatelný, toužebný i impozantní tlak u srdce, kterého by se už nikdy nechtěl dobrovolně vzdát. To díky ní poprvé zakusil nezničitelné pouto, jež je neviditelně spojovalo. Vůbec však netušil, jaký názor by na tohle měla Rukia, kdyby se o jeho citech dozvěděla. Sám moc dobře věděl, že je to pro ni určitě uspěchané, ale dá se to zkrotit? Na otázku nedokázal prozatím odpovědět.
Napřímil se, aby neudělal ještě nějakou hloupost, které by potom hluboce litoval, a zeptal se jí: " Seš v pořádku?" Pouze přikývla, aniž by něco řekla.
"Cos tady vůbec dělala? Co po tobě chtěli? Nemáš být na oslavě? Mimochodem je přichystaná pro tebe…" Začal Rukiu zahrnovat všemi možnými otázkami.
"Seš snad moje matka?!?" Naštvala se na něj Rukia. Připadala si jako by byla nemilosrdný vrah u zdlouhavého výslechu. Nehodlala mu na takové otázky teď v žádném případě odpovídat, i kdyby to z ní chtěl dostat násilím. Najednou mezi nimi zavládlo ticho připomínající příchod velké bouře. Nepokusila se ani pohnout z místa, aby nebyla první, kdo poruší napjatou, nestabilní atmosféru mezi nimi. Během té krátké chvíle se cítila nejistě, nervózně a i trochu trapně, nebo popravdě řečeno hodně trapně. Zvědavě pozvedla jedno ze svých tmavých oválných obočí, čím chtěla vyjádřit, jestli jejich rozhovor bude pokračovat.
"Co tady, v Karakuře, vlastně pohledává shinigami?" Nakonec zrzek dobrovolně prolomil hrobové ticho. V jeho tónu slyšela náznak pobavení, který se však na konci otázky změnil na mnohem vážnější. Třebaže neměla vůbec náladu mu vyprávět vše od začátku až do úplného konce, proč přišla ze Seireitei do tohoto " bezva" města, musela to Ichigovi říct. Měl právo se dozvědět o Eraikovi. Nicméně, až dopadnou toho zrádce spolu s jeho zvrhlými poddanými, jenž zabil pouze pro své ukojení touhy po krvi a potěšení několik nevinných bezbranných lidí, dokonce povraždil bezdůvodně celé rodiny i jejich ratolesti, bude moci odsud odejít zpět domů. Pravděpodobně jí bude chybět pobyt ve škole, noví kamarádi, ale bude si muset zvyknout.
Smutně pohlédla do jeho očí. Nikdy by nevěřila, že by toužila znovu spatřit ty charakteristicky lískově zbarvené panenky (=duhovky). Ano,… sprašně jí to k němu táhlo, jenže nemohla dopustit, aby se během mise zamilovala do člověka. To je snad to nejhorší, co se může stát. Chvilka nepozornosti při souboji a rázem to ovlivní všechny členy týmu.
Přestala se raději zabývat špatnými konci z misí a pustila se do dlouhého vyprávění: "Asi před půl rokem se objevil na shinigamské akademii kluk jménem Eraik. Každého učitele na škole ohromila jeho obrovská síla. Tehdy, i přestože nebyl ještě podroben žádným naučným hodinám, mu dosahovala skoro až na podkapitánskou pozici. A aby zabránili případné hrozící katastrofě, která by mohla díky jeho nekontrolovatelné síle nastat, fuku-taichou přikázal, že chlapce okamžitě vyhodí z akademie. Tímto činem to všechno začalo. Po svém odchodu Eraik jednal na vlastní pěst. Rozhodl se, že bude trénovat sám den co den, aby se ve všem zlepšil. Po pár měsících se z něj stal silný protivník. Nashromáždil na svou stranu několik shinigami zrádců, dokonce i hollowů. Yamamoto neměl na výběr, musel urychleně zakročit. Žádný kapitán však nemohl přijmout tuto misi, protože se zrovna nacházeli mimo dosah Seireitei tedy kromě Ukitakeho, proto tento úkol zadal na starost 13. Divizi. Bohužel můj kapitán bývá často nemocný ani pro tentokrát se nemoci nevyhnul a podkapitán se o něj pečlivě stará, tak nakonec poslali mě. Jsem tu i se sestrou, která nechtěla, abych tu byla úplně sama… No a ty mi s tím šílencem máš pomoct." Rychle utnula s ďábelským úsměvem řeč. Očekávala od něj spoustu námitek, jenže to ji ani trochu nezastrašilo.
"Naštěstí já s tímhle už končí. Zavolej si do Společenstva duší, že potřebuješ kámoše na misi."
"Nemám telefon…" Zalhala Rukia.
"Ne…?!? A copak jsi to držela včera odpoledne v rukách ještě před tím, než jsi odnášela tu krabici? Lízátko?" Ichigo mával hystericky rukama okolo sebe, čímž chtěl naznačit, jakoby nic nedrží. Jeho chování ji začalo rozčilovat. Nakonec to opět zakončila fackou, což se mu opět moc nelíbilo.
"Co jsem zase udělal?!?" Zeptal se rozzuřeně.
"Jestli s tím chceš seknout, tak dobře… bránit ti v tom nemůžu ani nebudu, ale až po téhle misi. Pěkně mi s tím pomůžeš a já ti nadobro potom zmizím ze života, platí?" Ignorovala jeho předchozí otázku. Neměla náladu mu odpovídat na takové nesmyslné dotazy.
Když dořekla poslední větu, šlo hned na první pohled vidět, že si důkladně porovnává jak klady, tak i zápory. Chvíli trvalo, než přemohl svou lenost a s tichým zamlaskáním souhlasně přitakal na její podmínky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3