Delirium - 8.kapitola

5. května 2013 v 13:37 |  Zcela smyšlené povídky
Pokračování psyho-povídky je opět tu :) ... tak si to užijte... popřípadně piště komenty.



/Sóley/
"Jmenuju se Sóley, původní barva vlasů hnědá, oči modré, výška sto šedesát, zatím sama, bydlím s rodiči ve Wilburtnu, jsem rozporuplná osoba, trochu introvert, trochu autista, neumím se bavit s lidmi, nevím, co chci, nedokážu nenávidět déle, než tři týdny, moje dětství za moc nestálo, stejně tak můj život teď, roztřepaný hlas mám i v normálních situacích, ve stresu si můj mozek vymýšlí různé hovadiny, kvůli tomu, že se mi klepou ruce si připadám jako alkoholik, bojím se jakékoliv tmy, nevycházím z domu po osmé hodině večer, děsím se velkých mužů, asi tak nad sto osmdesát, tím pádem se bojím i vlastního otce, poslední půl rok jsem uzavřená do sebe a snad proto, jsem tady." Vyhrkla jsme ze sebe a koukla po kolečku utvořeném z židlí. Samozřejmě to tu bylo zajímavé, protože když jste ve společnosti bláznů, je to většinou zajímavé. A teď konečně jsem patřila mezi ně. S mým problémem jsem si každý čtvrtek ve čtyři vylévala srdíčko na ty ostatní chudáky s jejich problémy. A tohle byl ještě nízký level. Chtěli mě, narušeného človíčka, šoupnout do skupinky vrahů, nebo těch, kteří byli málem zabiti. Vlastně by to udělali, kdybych jim neřekla, že uzavřený člověk na tom není zas tak špatně.
"Jsem prostě jen jiná."
Vedle mě seděl Zachary, kterého jsem milovala už kvůli tomu jménu. Celou dobu na mě koukal, zpod brýlí, se sklíčky tloušťkou podobným popelníkům. Měl krátké blond vlasy a jeho skoro šedé oči se na mě celou dobu usmívaly, i když on sám se mračil. Koukal na mě, tedy na malou osůbku, krčící se na plastové židli s černými vlasy, skoro průsvitnou kůží a podemletýma, zarudlýma očima orámovanýma tlustou vrstvou řasenky.
"Ahoj všichni." Pozdravil je. Taky tohle nenáviděl. Když jste tu delší dobu, unavují vás všetečné otázky na vaše jméno.
"Jsem Zachary," odpovídal vesele, i když jsem věděla, jak moc to nesnáší.
"Jsem z McAlesteru, ve státě Oklahoma, který leží ve Spojených státech, ale to jistě všichni víte, bojím se koček. V dětství," odmlčel se a sklonil hlavu, zatřepal jí a zase nasadil ten zamračený výraz. Pohladila jsem ho po rameni a povzbudivě se usmála. Tady člověk pochopí, že i banální věci, jsou těžké. Možná ty z nejtěžších.
"Měl jsem malého kocoura, když jsem si s ním hrál, rozzuřil se a podrápal mi celý obličej, taky mi poškodil pravé oko. Od té doby, když vidím jen kočičí chlup, začnu vyvádět a jsem nepříčetný. Jsem taky hrozný perfekcionista a každý v mé blízkosti musí být absolutně sterilní." Významně se podíval na nového člena, který vypadal, jakoby nikdy nepoznal krásu sprchy. Hodněkrát mě napadlo, že možná kvůli tomu se u mě zdržuje, já na tohle taky byla šílená, to jsem vlastně pořád. Potřebovala jsem si smýt tu krev z rukou, která tam byla jen jednou, a od té doby ji tam vidím pořád. Lezla jsem do sprchy i pětkrát denně a celou dobu si tam drápala ruce, když nešlo ničím jiným, tak i drátěnkou. Mohla bych dělat, co bych chtěla, ale tkaničky bych stejně nesmyla. A už ani nesmyju.
"Výborně, teď jsme se představili, řekněte nám o svém strachu." A zase to jelo po řadě. Ty lidi jsem si ani nepamatovala, vždycky přibyli noví, jen já a Zachariáš jsme tak nějak zůstávali.
"Slečna Sóley?" promluvila na mě ta "psycholožka" alias obtloustlá paní s plavými vlasy, brýlemi na očích a vlídným výrazem. Zajímalo by mě, jak dlouho ho cvičila, protože jsme jí nevěřila ani slovo.
"Em… Jo… Bylo to asi před půlrokem," na rameni mi přistála Zacharyho ruka, "Bydlela jsem dřív v Seattlu, na kraji města, u menšího lesa... Když jsem jednou na lesní cestě k našemu domu, pršelo a nebylo moc vidět, srazila motorkáře, byl trochu dezorientovaný, nejspíš měl delírium, ale jinak mu nic nebylo, měla jsem se o něj postarat, kvůli nedostatku lůžek v nemocnici. Tak jsem ho vzala domů, rodiče zrovna odjeli na dovolenou, ale měli se za pár dní vrátit. Nechala jsme ho u sebe přespat a ráno, když se nabídl, že mi pomůže nachystat snídani, vytáhl nůž a přitlačil mi ho k zádům… Začal si hrát a udělal mi tyhle jizvy, potom prostě utekl." Hlas se mi třásl a ruce ještě víc, zajímalo mě, kolikrát mě bude nutit o tomhle mluvit.
"Sóley? Slyšíš mě?" probudila jsme se na nemocničním lůžku a zděsila se člověka, který se nade mnou skláněl. Byl hrozně vysoký. Vzpomínala jsem. Chtěla jsme být klidná, třeba by si to mohl rozmyslet. Ale ne... Udělal mi tuhle hrůzu na rukou. Sklíčeně jsem si prohlédla vnitřní strany rukou, uvězněné v bělostných obvazech.
"Strašně jsem se bála." Zašeptala jsem a slzy mi pomalu začínaly přetékat přes okraj. Propluly kolem řas a dělaly mi na tváři mokré cesty. Dalo by se to přirovnat k dálnicím.
"Neboj se, holčičko, jsem tebou, ano? Už tě nikdy neopustíme." Ano, byl to můj otec, ten člověk, kterého jsme se bála.
A bojím se dodnes. Úsměvné, že právě člověka, který mi tak moc pomohl. Když mě tam našli ležet, snažili se mě probudit. Když to nešlo, zavezli mě do nemocnice a soudě podle zafačovaných předloktí mysleli, že jsem si to udělala sama. Úsměvné. Teď tu sedím, s černými vlasy, které jsem takhle zničila hned potom, co jsem se vrátila z nemocnice, hned potom, co jsem se uzavřela do sebe a začala chodit sem. První týden jsem to tu nenáviděla. Štvalo mě chodit mezi blázny a štvalo mě, že mě za něj považují. Potom jsem se seznámila se Zacharym, kterého miluju už jen kvůli jménu.
"Konečně někdo, kdo se jmenuje stejně šíleně." snad první moje pozitivní myšlenka tady.
Po dvaceti minutách Sezení A Mluvení, jak jsem to pojmenovala, jsem konečně mohla pryč. Bylo něco po páté, doma budu tak za čtyřicet minut. Doma. Vyšla jsme ven ze dveří. Samozřejmě ve Wilburtnu, městečku, kde žije míň než tři tisíce obyvatel, toho moc k vidění není, moc bláznů tam taky nebydlí, takže jsme musela na sezení jezdit až sem, Do McAlesteru, dalšího městečka, kde ale byli prozíravý, tím pádem tu tuhle důležitou kulturní vložku mají. Vlastně jsem sem chodila i k psychologovi, rodiče mi zařídili důkladnou péči... V pondělí a ve středu, taky ve čtyři. Kvůli mé nové fóbii z vysokých mužů, chodím k psycholožce. Vlastně se teď stýkám se samými ženami, kromě Zacharyho, který vlastně jako chlap moc nevypadá. Kvůli plavým vlasům a těm krásným, hodným, popelavým očím. Matka pro mě jezdila až sem, protože je až k neuvěření, kolik vysokých lidí, temných zákoutí, nebo psychopatů se najde ve veřejné dopravě.
Stála jsme na obrubníku a vyhlížela stříbrné Audi. Vedle mě projelo pár autobusů a malé autíčko s oprýskaným lakem a promáčklými dveřmi. Žili tu totiž poměrně přírodní lidé, takže teď už se nedivím, když vidím sedmnáctiletého týpka ve značkových hadrech a s bejskou naraženou na hlavě, na kole. Vždycky mě zajímalo, jestli byl celý McAlester takhle přírodní, nebo jestli je jen s touhle čtvrtí něco v nepořádku. Vlastně to bylo dost divné místo. Kolem byly staré sklady, vedle nich zas potůčky, pár domů a zase sklady, vedle nich lesíky a zase domy. Vedle lesíka s potůčkem dálnice, naproti dálnici dřevěná chatka s kulatými okny a dveřmi, připomínající spíš noru Hobita, než obytný prostor, ve kterém má bydlet člověk s normální výškou a bez vousů do půl pasu.
"Taky přijede, co? Připadám si jako malé děcko." Zachariáš měl vždycky divný hlas, jako kdyby se nikdy nechystal mutovat. Takový moc čistý a jemný.
"Vlastně jo, kdo chce zažít dětství znovu, měl by začít navštěvovat psychiatrickou léčebnu." Lehce se usmál a skrz popelníky na mě zašvidral.
"Zajímalo by mě, kolikrát nás bude nutit to opakovat." Povzdechl si a narovnal se. Jeho záda teď připomínala žehlicí prkno.
"Proč k ní vlastně chodíš tak dlouho, i když ti nepomáhá?" na tohle jsem se chtěla zeptat už hrozně dlouho, on byl vždycky takový tajemný. Ve přesně stanovený čas přišel, pak zase odešel, s nikým neztrácel čas a hlavně nikdy moc nemluvil.
"Nevím." Povzdechl si, když přijelo nablýskané černé Volvo. Hodil po mě ztrápený pohled a lehce mě objal kolem ramen.
"Tak zase příště." Zašeptal a odešel. Tenhle člověk mě zajímal. I když nic neříkal, byl snad nejlepší z těch, co jsme doposud poznala. Na uřvaná děcka a koketující pipinky si totiž moc nepotrpím.
Matka za předním sklem na mě začala zuřivě mávat a usmívala se tak, že by se jí měly v příštích chvílích roztrhnout tváře. Sedla jsem si do koženého sedadla a čekala, co si dnes vymyslela za rozhovor. Vždycky se mi zdálo, že přemýšlí o tom, o čem si budeme povídat. Jakoby si to všechno večer připravovala a pak to jenom odvykládala a čekala na moji reakci. A tohle byl teď celý můj život. Bojím se vlastního otce, s matkou si nemám co říct, můj jediný přítel je kapku narušený, absolutně jsem ztratila zájem o společenský, nebo milostný život. Takže ti tleskám, Nathane. Jestli tě někdy potkám, tak předtím, než dostanu hysterický záchvat, ti chci vytetovat na čelo, jsem svině. Protože i když moje tělo stále žije, moji duši jsi zabil...
Pokračování příště ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3