Ruler's ability 3.kapitola - 1.část

23. dubna 2013 v 12:42 |  Zcela smyšlené povídky
Včera jsem byla s autorkou Deliria na menší procházce, která opět změnila můj přístup k blogování. Předtím jsem stále neměla čas, ale teď upřímně slibuji, že se napravím ;). Proto sem dávám další část této povídky... :* doufám, že se vám bude líbit.


Vstupní místnost byla obrovských rozměrů a uprostřed stála fontána z mramoru, kterou pokrývali po všech stranách útočící kovový hadi. Mnoho sloupů drželo stálou výšku stropu a na každém druhém z nich byla vytesaná mužská postava, jež držela v ruce pochodeň se světlem. Protější stěna měla v prostředku další dveře, teď už ale železné. Místo nad portálem ozdobovala černo - bílá freska označující urputné boje, které zažili mý předci.
Díval jsem se na místnost důkladněji, protože když je naléhavý stav, rychle tudy proběhnu, aniž bych si uvědomil, kde to vlastně jsem.
Náhle jsem za sebou uslyšel něčí kroky. Tak ladné, lehké a zároveň důstojné našlapování naznačovalo pouze jednu osobu, kapitánku posledního šestého okresu.
"Ahoj, Terro, dlouho jsme se neviděli." Řekl jsem. Tím jsem ji chtěl oznámit, že vím o její přítomnosti.
Stoupla si vedle mě. Její husté kudrnaté vlasy mě lechtaly po tvářích, proto jsem tedy poodstoupil pár kroků dál, jenže Terra se přiblížila o tu stejnou vzdálenost.
Zamračil jsem se, abych dal najevo, že se mi toto moc nelíbí, avšak ona se začala smát.
Už zase to dělá! Ona mě chce dočista umučit. Budu ji muset něco říct.
"Terro,…"
"Já vím. Už mizím." Nenechala mě domluvit a dala se do přemisťování z jedné strany místnosti do druhé, aby se dostala tam, kde se uskuteční shromáždění kapitánů.
Rozhodl jsem se ji následovat. Cestou jsme prohodily pár slov a najednou Terra otevřela železné dveře s freskou nad nimi. Jakmile byl portál otevřen, zahlédl jsem šest vyřezávaných židlí, které stály v půlkruhu tak, aby na nás lidé sedící na nich neviděli. Na zdi proti židlím byla pověšena obrovská tmavá tapisérie, jež ukazovala celý rodokmen vládců v této zemi. Každý člověk na gobelíně udělal něco velkolepého pro vlast. I přestože Araya ještě zatím není na nástěnném koberci, osobně si myslím, že se tam v nejbližší době právoplatně dostane. Je pracovitá, úspěšná v bojích, vstřícná a navíc by každý uposlechl její příkazy, i kdyby chtěla tu nejnemožnější věc.
"Stát tady jako tvrdé i není zrovna moc inteligentní, Sarieli, a ty to moc dobře víš." Promluvila na mě Terra tichým hlasem.
"Však jo!" Zavrčel jsem na ni. Někdy mi opravdu lezla na nervy a obzvlášť dnes. Nemůže to aspoň jednou přestat dělat? Starat se o mě jako o malé děcko… To není jednoduché strpět.
"No, tak promiň." Omluvila se s vážným výrazem v obličeji a rozběhla se ke své poslední židli.
Mé místo náleželo téměř uprostřed, což byla třetí židle zleva. Měl jsem štěstí, protože mě obklopovali výteční bojovníci, kteří zatím vyhráli každou bitvu. Obdivoval jsem je. Uměli to se svými zbraněmi jako se psacím perem, či tužkou, jenže mezi těmito věcmi je velký až skoro drastický rozdíl. S perem asi těžko někoho zabijete a naopak s mečem toho také moc nenapíšete.
Jako obvykle po mé levici seděl kapitán druhého okresu jménem Moron, jenž je asi nejstarším i nejmoudřejším členem této porady a po mé pravici lenošně odpočíval Daryk, kapitán čtvrtého okrasu, který byl zase oblečen pouze do lehkých tříčtvrtečních kalhot. Ani se mu nedivím. Kdybych mohl být na jeho místě, určitě bych si na sebe vzal to samé. S andělskými křídly na zádech je těžké najít oblečení tak, aby mu dokonale padlo, ale nejhorší na tom všem bylo, že každé jaro neuvěřitelně pelichá jako normální pták.
Ačkoliv s každým člověkem v této místnosti jsem si hodně rozuměl, Daryk pro mě znamenal něco jako nejlepší přítel, kterému mohu důvěřovat i v těch nejsložitějších chvílích. Znal jsem ho už od dětství a pokaždé jsme měli stejné cíle, které se nám oběma již vyplnily. Získání post kapitána, to bylo naším snem.
Usedl jsem do nepohodlné židle. Měsíc svítil nad našimi hlavami přes obří prosklenou kopuli, ale do rohů této místnosti se světlo nedostalo, proto v nich stály další chlapecké kamenné sochy, jež držely vysoko nad hlavou mísu s plápolajícím ohněm. Toto dodávalo ještě větší tajemnou atmosféru.
Všiml jsem si, že všude v tomto paláci mají vyobrazené pouze muže jak na obrazech, tak i na sochách. Je to velice zvláštní.
Stále však chyběli dva kapitáni, Terrino dvojče Kotta a Rapel. Byla už téměř dvanáctá hodina, když do místnosti vrazila udýchaná Kotta s vyděšeným pohledem, že už schůze dávno začala.
"Nejdu pozdě?" Zeptala se všech a mezitím se pustila do pomalého šouravého pohybu směrem ke své židli, jež byla označena jedničkou.
"Za pět minut dvanáct, ségra." Odpověděla rychle Terra a vesele sourozenci zamávala na pozdrav.
Ona je fakt šílená. Jak se může takhle chovat?
Zavrtěl jsem hlavou, zato ona na mě vyplázla jazyk a otočila se ode mě pryč, aby ukázala, že ji nezajímá, co si myslím.
Bláznivá ženská.
"Škoda, chtěl bych vidět Araynu reakci." Pustil se do řeči Daryk.
"To máš blbý." Odpověděla vztekle Kotta. Když tohle Darykslyšel, zasmál se chraplavým smíchem.
Něco se mezi těma dvěma děje. Už jen ty pohledy za vše vypovídají, avšak já nejsem člověk, který potřebuje vědět vše i s detaily. Na to tu máme jiné experty, například Terru. A i kdyby spolu něco měli, tak jim to oběma přeji.
Kotta usedla do své též nepohodlné židle. Už tu byly téměř všichni kromě Rapela.
Kde jen může být? Tohle mu není podobné. Ještě nikdy se nestalo, že by měl zpoždění.
Ohlédl jsem se po poslední prázdné židli. Daryk mě uviděl, jak se dívám na jeho místo a starostlivě se zamračil.
"No, zajímalo by mě, kde teď Rapel tráví svůj čas. Nevíte o tom něco?" Zeptal jsem se, aniž by otázka byla položená konkrétní osobě. Očekával jsem nějakou pozitivní zprávu, jenže nikdo mi nechtěl odpovědět.
Nakonec prolomil ticho Moron: "Dlouho jsem ho neviděl." To byla snad nejdelší věta, kterou nám kdy sdělil. Buď říká ano, nebo rozumím. Nic jiného od něj většinou neuslyšíte.
Každou chvíli jsme čekali na příchod vládce. Netrpělivý a vzrušení Jsme chtěli vědět, kvůli jakému důvodu nás Araya svolala. Ačkoliv jsme zkoušeli být v klidu a zbytečně se nestresovat, jeden člen ten tlak nedokázal ustát. "Já už to nevydržím. Sedíme tady, hledíme po sobě, nikdo nic neřekne, no, kdo to má snášet?" Nebyl to nikdo jiný než Terra.
Už toho bylo i na mě moc. Nejdřív Tariya, potéTerra, tahle schůze,… Toužil jsem vybouchnout a o nic se nestarat. Nejlepší by bylo, kdybych se šel někam hodně daleko zahrabat.
Vzpomínky, myšlenky, informace mi přetékali přes hlavu, ale nemohl jsem to dávat najevo. Vždyť lidé z tohoto města si ze mě berou příklad, a jestliže bych se psychicky zhroutil, tak by to vedlo k mé zkáze. Všichni by ukazovali na mě prstem, potichu by si šeptali mé jméno a ještě mnohem víc. Měj hlavu vztyčenou a nezabývej se zbytečně nesmyslnými věcmi - tohle mi matka říkávala pokaždé v dětství, když mě něco trápilo. Od té doby si to opakuji ve spletitých okamžicích.
"Uklidni se, určitě brzy dostaneme nějaké vysvětlení." Řekla Kotta, jež zkoušela ukonejšit svou sestru.
Pokračování příště ;)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3