Derilium - 4. kapitola

8. dubna 2013 v 19:54 |  Zcela smyšlené povídky
Dlouhou dobu jsem sem nedala žádnou povídku... jdu to napravit ;) :D Tak doufám, že se vám to bude líbit :*


/Sóley/
Moje záznamy o jeho aktivitách byly čím dál rozsáhlejší, to bohužel odpovídalo i mým známkám. Nějak rychle se začínala blížit hranice čtverky a to skoro u všeho. Bože… Poslední dobou jsem taky nedělala nic jiného. A co doma? Bere se mluvení k Acitrusům jako dostatečná aktivita? Nutně jsem potřebovala nějaké nové lidi, aby mě z tohohle citového hnusu vytáhli a já zas mohla na čerstvý vzduch… Možná mě to na tom maturiťáku tak neraní, až uvidím Sugar, ale nakloním se k jednomu z mých inteligentních přátel a tu rozinku mu omylem plivnu do obličeje… On se jenom usměje a odpoví. "Ano, předvídal jsem to, zapadalo to do mé excelentně propracované rovnice, a jelikož jsem vzdálenost dopadu objektu věděl na milimetry přesně, pohnul jsem se, jen díky tomu objekt obohacený tvými slinami nedopadl do mých vlastnoručně nagelovaných vlasů…" zatímco na něho budu zírat s otevřenou pusou, on se urazí a odejde, tudíž zapomenu na Sugar a její nechutně sladké jméno…Mmm… Dala bych si čokoládu.
Zatímco jsem stála ve frontě na šíleně sladkou Oreo Milku, přemýšlela jsem, kdo z přítomných padne jako objekt touhy mého spřátelování se. Takže tu máme Vivien, tu osmiset kilovou blondýnu, která si nesla další čtyři kila v převlečení za čtyři karamelové koblihy, v pravé ruce, zatímco si levou ruku utírala do světle modrých legín. Ano, někteří lidé tu mají velice zvláštní vkus. Za ní stála Pamela s dietní tyčinkou, ze které ujídala oříšky a vkládala si je do pusy, kterou lemovaly snad ty nejpropadlejší tváře, které jsem kdy viděla. Po dokončení svého oříškového nájezdu tyčinku jednou rukou, teda vlastně kostí potaženou tenkou vrstvou oranžové (ne, vážně byla oranžová) kůže ji zmačkala a hodila do koše. Potom se na dvaceticentimetrových jehličkách narovnala a při chůzi na těch jejích kostičkách vypadala, že se za chvíli zlomí a zbudou jí jen pahýlky. Tady je to vážně z extrému do extrému. Dál tu byl Tate, ano ten neskutečný úchyl, ten si honil snad i na každoroční prezentaci o životním prostředí, kde všichni sedí v kroužku a debatují… Měl snad každou holku tady, teda kromě té kostičkové Pamely, která sama tvrdí, že by s ním dobrovolně nešla, protože má na lepší, já si myslím, že se Tate bojí, aby jí přitom nějak nezlomil a neseděl za vraždu. Každou teda kromě mě. Teď to vypadalo, že vyjede snad i na paní Biersackovou, která v té kantýně sedí přes padesát let. Taky měl dnes celý den otevřený poklopec a tričko tak nějak divně vytažené… Radši se tím nezaobírat. Ostatní jsem už neznala. Teda byl tu ještě Nathan…
"Mohla bys aspoň zavřít držku? Vypadáš, jako kdybys chtěla, aby ti ho tam rovnou strčil a nezdržoval se… A není tohle slina?" na krk mi dýchala… Jak se jmenuje? Není trapnější situace, než že chcete někoho oslovit, ale nevíte jak…
"Jo, přesně ty, mluvím na tebe, haló! Ty s tím divným jménem na S.!" Že by někdo, kdo si pamatuje aspoň začátkem mého jména? Musí to být přelud…Prudce jsem se otočila na malou černovlásku s vytřeštěnýma očima velikosti dvou svraštělých hrášků.
"Jde to tak vidět?" zeptala jsem se vyplašeně, zatímco ona jenom mávla rukou a chtěla odejít, ale zarazila se.
"Víš co, zkus jinou taktiku." Ano, chvilka napětí, kdy zírala na něčí zadek… "Mluv. To je taková ta věc, při které otvíráš hubu, a někdo se ti snaží rozumět… Teda, tobě asi ne…" A to už byla na druhém konci, takže jsem jí nestihla odpovědět nějakou trefnou poznámkou, kterou bych určitě řekla a všechny okolo dvou metrů ohromila… Ne.
"Přeješ si?" ozvala se pani Biersacková za pultíkem a zvídavě na mě koukala s jedním tím jejím nakresleným obočím. Brr… Největší zlo.
"Ne… Ehm… Vlastně mě přešla chuť."
Po mé vydatné svačině v podobě vzduchu a ničeho jsem s kručícím žaludkem seděla na literatuře v domnění, že když nám bude učitel pouštět film, bude tato hodina plná klidu a míru. Omyl. První zvrat, Nathan si přesednul místo přede mě, vedle mě, v ten moment jsem se dívala na mé neexistující dlouhé nehty patnáct minut v kuse s přestávkami, kdy jsme házela nezajímáte-mě pohledy na všechny okolo, a uvnitř sebe jsem řvala na všechny ostatní, ať mi pomůžou. Ano, byla to zrada. Od učitele, který posadil na Nathanovo místo dataprojektor a na místo vedle něj, tašku. Jasně já zapomněla, že igelitové tašky jsou plnohodnotné, tím pádem mají úplné právo sedávat na židlích místo lidí. Kdo by chtěl být taky celý den skrčený v šuplíku, že ano.
"Dnes, milí žáci a žákyně." Vyzývavě se podíval na Pamelu v první lavici, která mu nahrnula svoje kozy do obličeje, kdyby měl třeba špatný výhled.
"Podíváme na slavný Shakespearův film, Romeo a Julie." S otřesným řvaním se dataprojektor zapnul a na nás vyskočila Julie, alias čtrnáctiletá herečka, která už tehdy ukazovala svoje prsa kde komu, takže jsme se, kluci se, měli na co těšit. Někteří si pečlivě natřásali svoje mikiny položené na lavici, alias polštáře, které se vždy hodí, jiní si čmárali, nebo využili nastávající tmy a otlapkávali se v zadních lavicích. Nathan nedělal nic. Já si samozřejmě prohlížela nehty a byli jsme jako manželé po dvaceti letech. Znudění a otupělí. Jenže mě tohle nebavilo. Necítila jsem se dobře. Jako kdybyste měli za úkol mluvit s lidmi, ale vy to neumíte a proto to neděláte a lidé se nudí. Vzpomněla jsme si na můj nešťastný lov na Oreo Milku.
"Mluv. To je taková taktika." Teda říkala ještě něco, ale to teď nebylo důležité… Jak mám mluvit s lidmi, když moje dosavadní dovednosti nepřesahují ani rybičky v akváriu, které, jak všichni víme, jsou němé? Bezvýchodná situace… Bože, do čeho si mě to uvrtal? Tohle ti neodpustím, slyšíš? Podívala jsem se nahoru ke stropu. Ne, je mi jedno, že je to rouhání, neodpustím! A ne a ne a ne! Kdyby tu bylo alespoň znamení. Bože, odpouštím ti, ale dej mi znamení! Prosím!
"Ano, toto bychom mohli zkusit." Ozval se někdo za mnou jemným hláskem. Rychle jsem se otočila, ale lavice za námi byla prázdná… Jasně, jako v trapném hororu. Bože, ty nejsi vůbec originální… Jenže to znamená… Panebože… Ano, znamená to přesně tohle… Zbytečné plýtvání slov a nikdy se na něho nebudu moct podívat. Jasně, to zvládneš, jo! Ne… Tohle ne …Ale ano! Fajn…
3
2
1
1…
Celá vyklepaná jsem na něj stočila pohled. Divím se, že se od mých rukou neklepala celá lavice z roku 1805. Ne, vůbec nemám ponětí, kdy ty lavice vyráběli… Mlč mozku.!
Otevřela jsem pusu, ale jako ryba na suchu. Takže ze mě nic nevyšlo a jenom jsem ji zase zavřela. Takže, bylo to nenápadné? Jestli ano, mohla bych se zase otočit a prohlížet si nehty…
"Ne, tohle bychom neměli dělat. To znamení!" Ozvalo se zase za mnou… Co mi to děláš Bože?
Zase jsem se teda otočila a s krůpějemi potu na čele a tenisáky místo očí jsem se koukla jeho směrem a zabodla oči do jeho obrovského ohryzku. Páni. To mají všichni chlapi v krku toto?
"Nesmyslné otázky má sestro…" Aha.
" A…Ahoj." To ne! Mluvila jsem jako malá holčička, která se právě vzbudila po kocovině, a před chvílí ji skolil kašel… Všechno dohromady to zní neuvěřitelně…A to je na tom smutné… Kdy jsem přestala umět mluvit? Mnohem radši bych byla, kdyby se mě ujal tuberácký kašel a já bych na něj místo toho, abych čekala odpověď, mohla vyplivnout krev, kterou bych měla v plicích… On by se zhrozil, odvezl mě do nemocnice a tam bych mohla v klidu umřít… Ale vypadalo to, že spíš on je mrtvý. Jako stroj pootočil hlavu… No tak není… A s pozvednutým obočím od sebe odtrhl ty absolutně nesymetrické rty, zvuk začal proudit kolem jeho hlasivek a díky tomu mohl vykouzlit to božské…
"Ahoj." Bože! Všiml si tady někdo, jak sexy má hlas? Tak hluboký a tak sexy a tak hluboký… Bože… Odpadám… Zachraňte mě někdo!
"Výborně, tam slečna vzadu se baví, ráda by nám odříkalaposledních citátů před Romeovou nešťastnou smrtí. A je to slečna Sooly." Učitel to vyhrkl tak rychle, že než jsem nestačila zareagovat na zkomoleninu mého jména, už se na mě všichni dívali. A přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Publiku. Teď se ta lavice vážně začala třepat… Vlastně se teď třepal a točil celý svět.
"Ehm… Ano… Bylo to… Mmm… Vlastně se to vyslovuje Sóley." Poslední dobou mě napadají samé spásné myšlenky… Jako opravovat učitele, nadávat Bohu a tak dále…
"Prosím?" ten učitel vlastně vypadal na umření… Tohle je dokumentární cyklus, vteřiny před katastrofou…
"Jméno… Moje… Vyslovuje se to Sóley, ne Sooly." Hleděla jsem na něho a čekala…. Pět za nepozornost, nebo poznámka kvůli nerozvážnému chování?
"Ano, to už jsme slyšeli, slečno… Sooly." Kretén! Kretén!
"A ten Romeo? Myslím, že text tohoto verše se nevyskytoval na čele pana Nathana. Nemám pravdu?"
" Ne." Zatímco začal rudnout, po třídě se rozlehl šum…. "To je kráva." Zahalekal někdo.
"Chci říct, nebyl tam napsán… Ten verš je… Uh…"
"Myslím že uh Romeo neříkal." Ano, jenom se smějte primitivové. Vsadím se, že se Sooly budu jmenovat až do čtvrťáku.
"Tak víte to, nebo ne? Ale myslím, že tato otázka je zbytečná, pohlížíme-li k vaší inteligenční zdatnosti." Kretén! Ty hajzle! Co si myslíš? Kreténe! A stalo se něco nevídaného… Rty toho božského stvoření vedle mě se znovu pootevřely a vydaly ten nádherný zvuk… Dvakrát za jeden den! Jo! Nathan nenápadně sklonil hlavu k sešitu a ke mně dolehlo tiché: "Já zde,
k věčnému spánku uložím se…
"Já zde, k věčnému spánku uložím se,
a z těla, jež svět znavil,
setřesu úděl nepřejícných hvězd.
Ještě poslední pohled
a ještě poslední objetí,
a rty, vy brány mého dechu,
zpečeťte smlouvu, za niž,
životem ručí má smrt."
" Učitel samozřejmě nespokojen s tím, že mám/máme pravdu sklonil hlavu k třídnici a zpod brýlí ještě něco brblal.
"Ano, slečno… Sóley, máte pravdu, příště… Sledujte obrazovku!" rudý až za ušima přešel ke světlu a rozsvítil. Jo ho! Sóley, jmenuju se Sóley! I když to ten zmetek řekl s neředěnou nenávistí, moje jméno je Sóley!
Nathan se zvedl, sbalil si věci a na tom svém elegantním krčku ještě obrátil střapatou, roztomilou hlavičku.
"Tak ahoj, Sooly." A se smíchem si ladně odkráčel a přitom kroutil tím jeho zadkem, který bych si nejdřív odfotila a potom bych ho do něj nakopala, až by se mu ten úsměv vytratil z tváře… Teda pokud by se ze mě nestal koktající se solný sloup… Že ano.
/Nathan/
Myslel jsem... Vlastně věděl... Ne... Neukázala se ani po tom, co jsem pro ni udělal. Už podruhé. Naštvaně jsem si nasadil sluchátka a zesílil šílené řvaní na nejvyšší možný stupeň. Jenže některé myšlenky prostě nejde vyhnat z hlavy, hlavně ne modré oči, které zůstaly vytřeštěné i po smrti… Už jsou toho celé noviny…
Včera večer nedaleko Saint Edward State Parku byla usmrcena dívka ve věku šestnácti let. Dívce bylo vyříznuto srdce a to, když ještě pár vteřin dýchala. Je to už druhá náctiletá dívka, která zemřela takto krutou a bolestivou smrtí. Svědci uvedli, že viděli do domu vstoupit jen jejího otce, který se vracel z noční směny. Otec byl prověřován, ale všechny stopy zatím vedou k neznámé osobě, která se vyžívá v utrpení svých obětí. Policie odmítá na ostatní otázky odpovídat. Bude obětí tohoto sériového vraha, který nejspíš dělá tyto odporné činy ke svému potěšení, právě vaše dcera?
Bylo mi z toho zle… Oni vůbec nic neví! Z koutku oka se malá kapka slané vody vydala na cestu napříč mými tvářemi.
Kdyby za mnou alespoň přišla… Věděl bych, že to za něco stálo. Jenže ona nic.
"Ta blbá děvka!" zařval jsem a hodil hrnek plný zeleného čaje na stěnu. Prsty si vjel do vlasů a začal je trhat.
"Co jsem to udělal…" zašeptal jsem do ticha a sledoval skvrnu od čaje, táhnoucí se přes celou stěnu.
"A ještě jsem zabil tu blbou holku…" přemýšlel jsem nahlas. Vzal jsem ze stolu svoji koženou bundu a nasadil si sluneční brýle. Zářivě jsem se na sebe usmál do zrcadla.
"No a?" a vyšel jsem ze dveří.
/Sóley/
Může být něco horší, než zůstat zavřená ve škole hodinu navíc? Nemyslím si... A pak že jsou učitelé nevraživí. Ale vlastně je to celkem fajn. Čekala jsem podmínečné vyloučení. Vlastně to vždycky končí takhle... Učitelé jsou jen úzkoprsé děvky. A to jsem ho jenom opravila. A takovýhle má být život. Výborně...
Bylo to tu hrozné. Sedět v zamčené místnosti jako pes s týpky, kteří si tady proseděli několik hodin týdně. Byli jsme tu čtyři. Ale spíš tu vypadalo, jako kdyby si sem ti tři přišli posedět, poslechnout si písničky a zahrát si pár trapných her. Všichni seděli se skloněnými hlavami a blaženě se usmívali na svůj rozkrok, jenom já jsem tu trapně seděla, s bradou píchnutou na lavici a čmárala si nesmysly do sešitu. Bože...
Probudila jsem se až se zvoněním a se stránkou přilepenou na tváři.
"Sakra." Už jsem tu dřepěla tři hodiny, třída byla prázdná a odemčená a ti idioti mě tu nechali spát. To jim neodpustím... Taky bych jim neměla odpouštět to vševidoucí oko, co mi nakreslili na čelo řasenkou. Pokud je voděodolná, jsem v hajzlu.
Naštvaně jsem si třela čelo horkou vodou nasáklou v kapesníčku a nadávala. Čelo mi zvesela rudlo a pořád to nešlo dolů. Takže je voděodolná...
"Scheisse!" oko se schovávalo ve svém trojúhelníkovém domečku, jako prasátko z Angry birds a nechtělo se vzdát. Aspoň, že sebou neměla lihovky.
O půl hodiny a pět rozedřených kapesníků později jsem se konečně vydala k šatně a s pěti vrstvami oblečení se změnila na cibuli. Chodit po prázdné škole bylo magické. Nikdo neřval, nikdo na mě nečuměl, nikdo se neotlapkával, učitelky nekoukali z vrchu a učitelé nečuměli z vrchu na učitelky. Bylo tu pusto a temno. Dorazila jsem ke vchodovým dveřím a namířila ke křídlu s nápisem push. A tak jsem teda tlačila. Po chvilce zase a nakonec jsem s dveřmi lomcovala jako šílenec a chtěla jsem vyběhnout a být zase volný pták, kroužící nad krajinou. No, stačilo by mi to vyběhnutí.
"Pusťte mě ven." Zaúpěla jsem. Výborně. Může být něco horší, než zůstat po škole tři hodiny a ještě se nedostat ven? Ne...
Nohou jsem kopala do malého schůdku a přemýšlela. Mohla bych vykopnout okno a nafingovat to jako loupež. To je moc riskantní...Nakonec jsem zamířila k bytu školníka. Ten stařík si tam pouštěl Elvise a shodou okolností se jmenoval Elvis... Nejspíš ho sem dopravili spolu se starodávnými lavicemi...
Nejdřív jsem jen lehce zaklepala, a když to nevyšlo ani na potřetí, zabušila jsem pěstmi. Hudba okamžitě utichla a ozvaly se kroky za dveřmi. Chvilku se nic nedělo, dokud se šíleným řvaním a v trenýrkách nevyběhl ven z toho zatuchlého místa a nezačal mě být smetákem do zad.
"Stůj, ty kreténe!" zařvala jsem, když mě lištil do hlavy. Stařík za dvoucentimetrovými sklíčky brýlí zaostřil, zamířil na mě kostnatý prst a znechuceně nakrčil čelo.
"Tahle se mnou mluvit nebudeš! To, že seš mladší, než já neznamená, že mi budeš nadávat do... Tfuj!" odplivl si...
"A vůbec, co chceš, chlapče?" pořád si mě prohlížel stejně a s nakrčeným obočím se mu oči skoro ztratily pod návalem kůže.
"Byla jsem na doučování, a když jsem chtěla jít ven, bylo zamčeno." Byla a chtěla, jsem zdůraznila a tvářila se smrtelně vážně.
"Doučování už dávno skončilo ty zloději!" zavrčel a chtěl mě zase začít mlátit.
"Ale já tam usla!" zařvala jsem na něho. Načež se začal šíleně smát, až z toho dostal tuberácký kašel. No výborně...
Nakonec, když se dostanete ze všeho, když smyjete magické oko na vašem čele a přemluvíte plešatého Elvise, aby vám otevřel, protože chcete jít domů, jste spokojení, říkáte si, že už to bude jenom dobré... Jenže to taky může být omyl...
Jela jsme domů za doprovodu dvou divných úkazů...Ten první bylo moje auto a ten druhý sněhový déšť. Když prší a vypadá to jako sníh, terorizuje vaše stěrače a nechutně to štípe... Sněhový déšť. Zapla jsem světla a jela rychlostí chůze. Výborně...
Aspoň jedna pozitivní věc byla na tomhle všem opravdu pozitivní. Malinké stereo, které se krčilo hluboko zatlučené v tomhle starém krámu. Významně jsem natáhla ukazovák a stiskla to titěrné tlačítko úplně v rožku.
"Awww..." vyskočilo na mě nějaké staré country, ale i za to jsem byla ráda. Na tváři se mi usadil blažený úsměv. Dokud se to samo nevyplo...
"Zasratý den!" zařvala jsem na někoho imaginárního a hlavou švihla o volant. Hned potom jsem nadskočila, když ten přístroj zatroubil. Bože... Začala jsem být nepříčetná a to nebylo dobré... Vylezla jsem do toho hnusu venku a kopala do pneumatiky. Nejhorší na tom je, že vůbec nevím proč. Když jsem zase nastoupila, celá mokrá, naštvaná a unavená, bylo to na nic. Chtělo se mi řvát. A zase mi bylo všechno jedno. Šlápla jsem na plyn a prostě jsem jela. Výborně, jsem masochista. Teda pokud je masochista člověk, který řídí a nic nevidí, je mokrý, unavený, nasraný a je mu to jedno. .. Jo...
Jasně, nasraná, unavená, mokrá, nevidoucí a masochista jsem byla, ale jen do té doby, než jsme něco srazila. Teda... Nevidoucí jsem byla i po tom. Nepříčetně jsem vyletěla z auta a ten pohled byl hrozný...
Všude krev, na jedné straně hlava, na jiné ruce a nohy... Helma, kola, motorka dokonce se tam válela bota s kousky prstů...
"Sakra..."
Pokračování příště ;)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Já | 15. dubna 2013 v 21:34 | Reagovat

Těším se na pokračování ;)

2 Afy - chan Afy - chan | 19. dubna 2013 v 18:07 | Reagovat

Bude co nejdřív slibuji ;)

3 Pikachu Pikachu | 19. dubna 2013 v 18:24 | Reagovat

Áno, slibuji :-D Každopádně je fajn vědět, že to aspoň někdo čte :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3