Delirium - 7.kapitola

24. dubna 2013 v 13:02 |  Zcela smyšlené povídky
Tak sem dávám znovu psychopaty ;)... doufám, že se vám bude líbit.



/Nathan/
I když už jsem to musel udělat několikrát předtím, takhle ještě ne. Ruce se mi třásly a měl jsem sto chutí ten nůž zahodit a utéct.
"Asi ano, když si ležel vedle té malé děvky… Takže, víš, co chci." Chytil jsem ji za předloktí, aby se mi nevysmekla.
"Promiň, takhle jsme to ještě nedělal."
"Cože? Ty jsi kretén…" vyjekla, absolutně nesmyslně, protože teď se měla chovat jinak. Neurážet člověka, který ji chce zabít, například.
"Takže mě znásilníš?" hlas měla snad o dvě oktávy výš… Nůž jsem jí přitlačil víc ke kůži.
"Ne." Zašeptal jsem.
"Když budeš v klidu, ani tě to nebude bolet… Ty ostatní křičely, ale jen ze strachu. Šíleně se bály." Zachraptěl jsem a ona konečně zmlkla. V kuchyni byl slyšet jen zrychlený dech a tikání hodin. Svázal jsem jí ruce za zády, provázkem, kterým se obmotává maso do trouby, bylo to víc poetické. Ona vlastně taky byla jen maso, sloužící pro vyšší účely, přitom úplně bezvýznamná.
"Proč to děláš?" mlčel jsem. Měla být zticha, ale dělala to ještě těžší. Se zabitím kuřete se lépe vyrovnáte, když je zticha, než když pípá na všechny strany a vy máte pocit, že mu ubližujete.
"Mě, těm ostatním… Všechny od nás ze školy, bylo to jasné, jen jsem tomu nechtěla věřit. Pokaždé, když ses díval z okna a najednou, jako kdybys na někoho promlouval, zmateně ses rozhlížel po třídě, nebo ses usmíval do prázdna… Mělo to být jasné." Takže teď přijde tohle? Obviňuje se z toho, že to nepoznala. Jako v trapných telenovelách, kdy Esmeralda miluje vraha, který zabil její sestru, i přes jeho temnou stránku… Klišé…
Znechuceně jsem ohrnul ret.
"Nebyly nic, jenom loutky… Ty budeš další. Ale ber to pozitivně, jsi významná složka k naplnění mého štěstí." Usmál jsem se na ni, ona se usmála na mě a pevně sevřela víčka k sobě.
"Dobře." Zašeptala.
Zatímco seděla na křesle, svázaná a s mírným úsměvem, rozprostřel jsem po zemi prostěradlo. Pořád jsem měl na sobě jen ručník, tak jsem přešel k její skříni a přes ramena si přehodil ten froté župan, co měla před chvílí na sobě ona.
"Nesnažíš se utéct?" promluvil jsem k ní. Snažil jsem se to co nejvíc zpomalit. Možná to bylo pošetilé, ale konečně jsem měl někoho, s kým jsem si povídal. Kdo mě poslouchal, i když musel.
"Nechceš to udělat." Zaznělo mi hlavou…
"Ale ty musíš." Pevně jsem přivřel víčka k sobě a snažil se tu ubohou pravdu vyhnat z hlavy.
"Nemá to cenu. Ani kdybych chtěla." Nechala to vyznít a otevřela svoje modré oči.
"Pusť hudbu." Tohle mě děsilo. Ten její klid. Byla se vším smířená tak rychle a přitom ani nezná pravdu. Navždy ze mě bude mít psychopata, který pro radost dělá lidem do hrudníků díry. A právě proto jsem to udělal, aspoň malou radost jsem jí chtěl udělat.
Lordy don't leave me
All by myself
In this world
"Poetické." Zašeptal jsem
"Jsi jako já." Mluvil jsem tiše dál. Rozhořčeně jsem potřepal hlavou.
"Lehni si!" zařval jsem na ni tvrdě a shodil ji na kolena k prostěradlu.
"Vyrveš mi srdce z hrudi," promluvila po chvíli a stále se na mě dívala skrz husté řasy, "I když už ti dávno patří." Zašeptala.
"Nechápeš to!" hystericky jsem po ní řval a úplně přehlušil lehkou melodii.
"To ona! Ona to chce! To kvůli ní! Tak moc ji miluji!" zajel jsem si prsty do vlasů a zhoupl se na nohou.
"Kvůli ní si je všechny zabil?" při slově zabil, se jí trochu zlomil hlas.
"Ano." Zašeptal jsem a schovával jsem si obličej v dlaních… Nechtěl jsem, ať se na mě dívá.
"Je tady?" zeptala se a pohladila mě po ruce, i když se kvůli tomu musela otočit zády, aby na mě se svázanýma rukama dosáhla.
"Nevidíš ji?! Stojí přímo tam!" zařval jsem na ni a shodil ji. Praštila se hlavou o podlahu.
"Vidím." Zašeptala.
"Bojí se tě. Zabij ji, Nathane."
"Zmlkni!" Otočil jsem se na zrzku a pevně sevřel její loket.
"Miluješ mě, nemůžeš tohle říkat. Ničí mě to!" Z očí se jí lily slzy a přitom na mě řvala. Rychle jsem zrzku objal.
"Neboj, promiň mi to, krásko." Zašeptal jsem a zase se obrátil k Sóley.
"Vidíš? Je to komické!" zasmál jsem se a přitlačil ji k zemi.
"Ty to zvládneš."
Nahmatal jsem někde vzadu nůž a jemně jsem ji říznul do ruky. Pár kapek krve smíchané se slzami spadlo na prostěradlo, které se pomalu začínalo barvit do červena.
"Proč do mě nejdřív řežeš?" Hlas se jí chvěl a pomalu začínala plakat.
"Nevím." Zašeptal jsem a dál jsem si hrál.
"Vypadá to jako tkaničky." Vesele jsem se zasmál a sledoval čtyři propojené křížky na vnitřní straně její ruky.
"Až tě někdo uvidí, bude si myslet, že si byla emařka." Smál jsem se dál. Prostěradlo se začínalo lepit na hnědý koberec a krev se vsakovala i do něj. Udělal jsem jí to samé na druhé ruce a vrhnul se na její nohy.
"Jak se jmenuje?" zeptala se tiše a už ani nevzlykala.
Zarazil jsem se.
"Co to říkáš." Začínal jsem být zmatený. Klekl jsem si na podlahu a díval se na zrzku. Zrzka… Neřekla mi svoje jméno.
"Ty to nevíš." Usmála se.
"Zabíjíš holky kvůli někomu, koho vůbec neznáš. Přikázala ti to a tys to prostě udělal, jenom tak. Co ty seš to za člověka. Svině si." Smála se mi. Po celém pokoji byl slyšet její smích.
"Mlč!" ona mě miluje, vím to!
"Nic nevíš!" začala se zvedat. Do té doby jen tak seděla a nechala do sebe řezat. Já jsem vážně kretén. Ubohý vrah, kterému zrzka něco přikáže a on jako prašivý pes jde a udělá to.
"Promiň." Zašeptal jsem. Chtěl jsem utéct. Už jsem tu dál nechtěl být. Ona na to přišla. Vyřešila můj problém, i když jsem to věděl. Věděl jsem, že ji nemám poslouchat a přesto jsem to udělal. Jako člověk oslepený krásou boha… Udělá vše proto, aby se zavděčil.
/Sóley/
Stála jsem tam, s tkaničkami vytetovanými na mých rukách a máčela je horkými slzami. Nechápala jsem, jak mi tohle mohl udělat. Zrovna on. Dalo by se říct, že zrovna on, je můj Hannibal Lecter. Krev mi kapala na koberec, ze kterého už nepůjde nic vyprat.
Lordy don't leave me
All by myself
In this world
Znělo to po celém pokoji a já tuhle skladbu budu navždy nenávidět. Stála jsem, opřená o skříň, dívala se na toho ubožáka, který se choval jako malý kluk, a nenáviděla jsem ho. Pomalu na mě šly mdloby. Podlamovaly se mi kolena a zatmívalo se mi před očima.
Když ztratíte vědomí, je to zajímavé…
/Nathan/
Ležela tam, vypadala skoro jako mrtvá. Uprostřed místnosti se skácela k zemi jako zralá hruška a zůstala ležet. Ten pohled se mi hnusil. Vážně vypadala jako mrtvá. Jen ochablé tělo bez života, ležící na studené zemi. Pomalu jsem k ní přešel. Zrzka už dávno zmizela, kdyby tu byla, nevím, co bych dělal. Zase by mi nařídila, abych ji zabil? Nebo by to rovnou udělala sama a potom i se mnou… Kdo ví. Teď jsem věděl jen to, že Sóley musím pomoct. Chtěl jsem jí udělat i malou radost…
Vzal jsem ji do náruče a nesl do koupelny. Tam jsem ji položil na zem a vyházel všechny věci ze skříněk, než jsem konečně našel pár obvazů a dezinfekci. Umyl jsem jí ruce, vydezinfikoval, zavázal a nevím, co jsem čekal, ale tohle to opravdu nebylo. Jako kdyby její tělo bylo mrtvé a ležící na studené podlaze, jako kdyby už neměla vydat jediného vzdechu.
"Promiň." Zašeptal jsem jí do ucha.
"Prosím." Tiše jsem jí máčel nehybné rameno slanými sračkami, které mi padaly z utrápených očí. Cítil jsem mé slzy na obličeji a nesmírně se za to styděl. Když někdo udělá vše úplně špatně, je přirozený pláč, jenže já to nechtěl zažít. Nikdy…
Pokračování příště
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3