Delirium - 5.+ 6.kapitola

21. dubna 2013 v 13:41 |  Zcela smyšlené povídky
Po dlouhé době sem dávám pokračování povídky Derilium. Hope u like it... ;)*


5.kapitola
/Sóley/
Všude krev, na jedné straně hlava, na jiné ruce a nohy... Helma, kola, motorka dokonce se tam válela bota s kousky prstů...
"Sakra..."

Je divné, sedět v autě s člověkem, který je v bezvědomí a vy ho neznáte. Ještě divnější je, když je to chlap měřící sto devadesát s a s vaší dekou přehozenou přes široká ramena. A sakra divné je, když spolu čekáme na sanitku, venku prší a shodou okolností je to Nathan a to, že nemá hlavu pár metrů od těla, ale vymyslela si to vaše hlava, která má nejspíš nějaký druh debility a ve stresových situacích odplouvá do jiného světa. Největší šok to pro mě byl, když jsem mu sundala helmu. Kdybych věděla už dřív, že onen přejetý člověk je můj milovaný, nejspíš bych otočila auto a zajela si pár kilometrů, než abych ho měla tahat do auta a volat záchranku... Hlavně už tu měli být...
"V tomhle počasí a vzhledem k místu, kde jste tam budeme minimálně do třiceti minut, ale snažíme se co nejrychleji přijet..."
Hlavně tu byla hrozná zima. Teda on si seděl pěkně v teple, zatímco já jsem se třepala zimou, protože v tomhle šrotu žádné topení není. Vlastně ani nevím, jestli v roce, kdy to auto bylo vytvořeno, nějaké topení měli...
Vlastně se dost divím, že mi ty zuby ještě nepopraskaly, jak do sebe narážely. A už se nikdo nedozví, jestli to bylo spíš zimou, nebo strachem. Z poklidného človíčka by se mohl vyklubat psychopat, který mě zatáhne mezi keře, nechá mě sníst divokými prasaty a jeho druhé jméno je Hannibal Lecter. Ale největší šok přichází ve chvíli, kdy se člověk z bezvědomí začne probouzet...
"A...Ahoj, kon-nečně." Začal mumlat a nejhroší na tom bylo, že přitom koukal ven. Tohle bylo vážně děsivé.
"Nathane?" zkusila jsem po chvilce, kdy to zase vypadalo, že usnul.
"Trošku zatřást s rameny..." mumlala jsem si pro sebe a lehce mu stiskla pravé rameno. Koženou bundu měl úplně mokrou a kdyby nespal, nebo co to dělal, třepal by se zimou jak to dělám já. Pořád jsem tu měla dřepět ještě dvacet pět minut. Sundala jsem si boty a přitáhla si kolena k břichu a aspoň tak se zkoušela zahřát. Podmínky na zahřátí jsem měla ideální... Pršelo a sněžilo zároveň, na sobě jsem měla přicuclé mokré hadry a seděla ve studeném autě. Takže všechno na dvě věci. Najednou se osoba vedle mě pohnula a málem mě švihl, jak se po někom ohnal tou svou medvědí prackou... Ten monokl bych měla ještě měsíc. Prudce otevřel oči a díval se do těch mých. Málem jsem při tom ztratila vědomí, když se mi díval až úplně do posledního místečka tam někde vzadu mých myšlenek. Najednou jsem se styděla, protože se mi zdálo, jako kdyby měl celý můj život, se všemi mými dialogy, monology, trapasy i malými úspěchy v podobě mé první řasenky, kterou jsem si nerozpatlala po celém obličeji a mého psa, který mi hned druhý týden po obdržení utekl. Krásné zelené oči se do mě vpíjely snad věčnost, než nezamrkal a zase je zavřel. A já seděla a seděla, naprosto odrovnaná z toho človíčka, který mi umí udělat jednou nepodstatnou věcí, teda dvěma zelenýma, v hlavě guláš s hovězím a houskovým knedlíkem. Trochu jsem zamrkala a dívala se na něj z jiných úhlů. Měl pootevřené rty a vrásku na čele, takže nejspíš nespal, ale prožíval něco divného. Nejspíš to bylo tím, že mi vygumoval mozek, ale neměla jsem strach, i když bych ho mít měla. Bylo to totiž sakra divné. Ale v tu chvíli, vás to ani nenapadne.
Když zase otevřel oči, bylo to až za pár dalších minut. Tentokrát byly chladné a nic neříkající. Natáhl ruku nahoru, složil ji v dlaň a zase stáhnul dolů, jako by tahal za provaz. Vůbec jsem nechápala, co to dělá. Tohle bylo vážně divné. Sice jsem musela sebrat veškerou odvahu, abych třesoucí se, mírně zpocenou ruku vztáhla k němu a přiložila mu ji na tvář. Chvíli se nedělo nic, protože zase zavřel oči a držel víčka pevně zavřená, ale po chvíli se usmál. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Aby se on usmíval. Spíš mi celou dobu připomínal neskutečného pesimistu, který je celý den zavřený v sobě, řeší vlastní záležitosti a na tváři má tvrdý výraz, který jakoby snad patřil nějakému emo šílenci, než normálnímu člověku. I když měl tvář děsně studenou, zahřálo mě to. Zuby mi přestaly drkotat a můj mozek se zaobíral tím, že tenhle člověk nemá jenom pěkný zadek.
"Zůstaň!" zařval najednou a drapl mě za vlasy tak silně, že jsem se kousla do jazyka.
"Kjuci! Au!" jazyk jsem si chladila zmrzlými prsty a všechny sympatie, chované k Nathanovi mým ubohým mozečkem, zmizely.
"Blbče."
...
Plech, plahočící se bahnem a doprovázený šíleným kraválem zastavil kousek od mého plechu a z auta se začali trousit lidé. Otevřeli kufr, vytáhli nosítka, další dva utíkali k nám a tahali Nathana k autu. Já si konečně hodila moji deku kolem ramen a snažila se zahřát aspoň tak. Netoužila jsme být u oživování člověka, kvůli kterému mám snad jazyk překousnutý napůl, tak jsem zůstala v autě a s otevřenými dveřmi a nohama venku seděla na sedadle, v ruce držela čaj, kterým mě pohostil zarostlý saniťák a byla obklopena vůní, v mém případě spíš smradem, ovocného čaje. I když jsem se toho ovocného hnusu nikdy nechtěla ani dotknout, taky to nikdy neudělám, aspoň příjemně zahříval ruce a tvrdé prsty roztávaly a štípaly.
"Nic vážného." Promluvila oranžová vesta, teda byl v ní ještě maličký člověk, která se z čista jasna objevila vedle mě.
"Už se z toho dostává, začíná být při vědomí, takže není nutné ho posílat do nemocnice, ale potřebovali bychom, aby se o něj někdo postaral, než plně nabije vědomí. Nejspíš to bude jen pár minut..." nechala to vyznít do ztracena a mně chvíli trvalo, než mi došlo, co že to ta ženská se sameťáčkem místo hlasu chtěla.
"Takže se o něj mám postarat... Já." Absolutně jsem nechápala smysl. Takže se mám starat o Nathana.
"Jak dlouho?"
"Měl by se z toho dostat tak do půl hodiny. Je pořád trochu dezorientovaný, ale o vše potřebné jsme se postarali. Ale teď není nutné, aby jel do nemocnice, hlavně máme plno, kvůli těm potravinám..." najednou zněla ustaraně, až se mi ji chtělo utěšit. Vlastně to mělo být jen pár minut.
"Takže ho mám odvést domů?"
"Pokud byste mohla... Moc by nám to pomohlo."
...
Tak jsem si nakonec mírně dezorientovaného Nathana odvezla domů, za výměnu toho, že mě policie dorazí vyslechnout až zítra. Do té doby zůstane moje milované autíčko v karanténě za žlutou páskou. Mílí páni policisté po rozmluvě s malinkatou Susan, kde se dozvěděli, že jsem vlastně chudinka, která je v šoku a nemůže rozdýchat havárii, mě nechali být. Samozřejmě si neodpustili obvolat rodiče. Tedy moje rodiče a Nathanovo nevím co, vlastně o něm nevím absolutně nic. Smutné...
Takže jsem si ještě dnes mohla užívat klid a mír, jelikož jsem byla zatraceně unavená a musela se starat o dalšího člověka... Sama. Protože zrovna, když jsou rodiče nejvíc potřební, se válejí někde na pláži, srkají Sex on the beach ze skleniček alias půlek kokosových ořechů a užívají si druhou svatební cestu. Sakra.
A tak nás ti milí pánové posadili do policejního auta, jako dva zločince a zabalení v dekách jsme odfrčeli k nám. Teda ještě víc do lesa. Tam, kam k jedinému domu v okolí padesáti metrů vedla jenom blbá lesní cesta a všude okolo to houkalo a čmuchalo. A pak jsem neměla mít noční můry. Ten chlápek si nedůvěřivě prohlížel ztemnělý baráček uprostřed menší mýtinky, teda otec tomu říká zahrada, a s jednou rukou v bok otvíral Nathanovi, který se potácel, dveře a pomáhal mu do schodů, před zelenými vchodovými dveřmi. Já jsem se plahočila před nimi, unavená a promrzlá, těšící se na měkoučkou postel a na to, že se zítra konečně uliju ze školy kvůli osobním důvodům. Ten život někdy umí být krásný, když vám tedy osobní klid nenarušuje odporně vysoký člověk. Při představě Nathana rozvaleného na mé posteli a mě, jak se krčím na křesle, jsem otráveně stiskla klíče v ruce a odemkla dveře. Rozsvítila jsem na chodbě a do propojených místností v přízemí tak vlila trochu světla. Policajt posadil Nathana na křeslo v kuchyni a já za ním zamkla vchodové dveře. O zloděje dneska už vážně nestojím. A byli jsme sami. On vypadal pořád zmateně a s rukama podél těla se stále díval do jednoho místa.
"Čaj?" zeptala jsem se nejistě, protože jsem pořád nevěděla, jestli mě vnímá. Pomalu pootočil hlavu směrem ke mně.
"Spíš se chci vyspat." Zachraptěl. Tenhle hlas mi k němu moc neseděl. Hlavně ne ten opilecký akcent. Tak sem ho teda zavedla po schodech nahoru, otevřela mu do mého pozitivně zeleného pokoje a nechala ho tam, ať si dělá, co chce. Já se každopádně potřebovala nějak zahřát a trochu uvolnit ztuhlý krk, takže jsem zamířila k mahagonovým dveřím, konečně ze sebe shodila těžké oblečení a nechala na sebe stékat proudy vařící vody. Po dostatečně dlouhé době jsem se zabalila do ručníku, chvilku hleděla v zrcadle na unavené a hlavně zrudlé oči a na vlhké, zplihlé vlasy. Mokré oblečení jsem rozvěsila na zábradlí u schodiště a koukla do pokoje. Lampička na stole z tmavého dřeva vydávala jen slabé světlo, na zemi bylo naházené všechno oblečení a na posteli se vyvaloval ten obrovský člověk v mých teplácích, které mu byly po lýtka a ve fotbalovém dresu, který jsem dostala od táty.
"Vážně super." Cekla jsme otráveně a taky ze sebe shodila ručník a prošla se po pokoji. Vytáhla jsem pyžamo a pořádně se zachumlala do froté županu. Potom jsem posbírala všechno oblečení, rozvěsila ho na křeslo a pozhasínala v přízemí. S hrnkem čaje jsem unaveně klesla do křesla a pozorovala ho. Prakticky jsem měla štěstí, že mám tak obrovskou postel, jinak by se tam nikdy nemohl vejít a hlavně bych se tam nemohla vejít já. Sice to bylo hrozně divné, jelikož se každý večer měním na slintajícího idiota, ale hrozně jsem chtěla jen tak si lehnou a usnout vedle něj. Vlastně jsem o tom často přemýšlela. Nathan v mé posteli, není lepší situace. Zhasla jsem lampičku a lehce si vlezla na postel. Trochu jsem ho odsunula stranou a vlezla si pod peřinu. Bože… Spím pod stejnou peřinou s Nathanem… Na stejné posteli, a je tu možnost, že si pod ty tepláky nic nevzal.
"Fuu."
6.kapitola
/Nathan/
Díval jsem se na zakrvácené ruce a nechával vlažnou krev kapat na chlupatý koberec. Byla tu zatracená tma, takže jsem si mohl jen domýšlet zářivě karmínovou barvu. Sledoval jsem cestičky, které mi nechávala na předloktí a natáčel ruku ve snaze jí umožnit další prostor. Sedl jsem si na postel, vedle mrtvého těla nějaké holky, která dřímala v rukou své vlastní srdce. Bylo to tak víc umělecké. Už jen si představit, že vám někdo vloží do dlaně vaše mrtvé srdce. Krásné. Chvíli jsem ji sledoval, její dlouhé nohy, štíhlý pas a blond vlasy rozhozené po polštáři, i ve tmě krásně zářily, její doširoka rozevřené oči mě propichovaly bolestným pohledem a rozevřená ústa už nemohla vydat jedinou hlásku. Ten její pohled mě začal neskutečně vytáčet.
"Krávo." Zašeptal jsem k ní posměšně. Jenže ona se neuráčila mi odpovědět. Pořád ležela stejně a ani ty oči nezavřela. Natáhl jsem se po noži. Rozmáchl jsem se a zabodl jí ho pod srdce. Nůž hladce prošel jemnou kůží a zařezával se do masa, které s krásným mlaskáním propouštělo krev, která se vsakovala do bílých prostěradel. Nejdřív jsem ji bodl jen dvakrát, třikrát, čtyřikrát… Potom už se to ani nedalo počítat. Je ironické, že právě játra mě zastavila. Snad ten nejjemnější orgán v těle. Když z nich začala vytékat žluč, stačilo to. Utřel jsem si zkrvavený obličej a rukou vytáhl kousek jejího masa. Už se ani nedalo zjistit, co že to má být. Spíš se podobalo nějakému rozemletému hnusu. Vybral jsem dva kousky, přiložil jí je na oči a až potom jsem v klidu mohl odejít…
S cuknutím jsem se probral. Vlasy se mi lepily k orosenému čelu. Viděl jsem ji, rudé prameny povlávaly ve větru a absolutně ignorovaly ten hnus venku. I když pršelo a do toho lítaly bílé sračky. Neusmívala se, jen stála na kraji cesty a dlaň měla nataženou směrem ke mně. Potom do mě něco narazilo, všechno mě začalo zkurveně bolet a ona se konečně začala usmívat. Ale zase mi zdrhla. Přitom jsem cítil, jak se jí dotýkám, jak se ona dotýká mě. Dívala se na mě zvláštně, těma jejíma uhlíkovýma očima a studenou rukou mě hladila po tváři.
A teď se probudím tady. Vůbec nevím kde, vůbec nevím jak. Hlava mi třeštila a do očí mě bila světle zelená barva. Z okna za zelenými závěsy se sem dostalo pár studených pruhů světla, dalšího podmáčeného dne. Kapky lehce bubnovaly na, nejspíš plechovou, střechu někde poblíž. V rohu stálo malé křesílko a stoleček s hrnkem. Kouřilo se z něj a na křesle bylo rozházené moje oblečení. Nevím jak, nevím proč, měl jsem na sobě šedé tepláky, které mi končily těsně pod koleny a nějaké tričko. Vlastně tu bylo ještě něco. Maličká osůbka seděla u mahagonového stolu, hnědé vlasy jí ozařovala lampička a byly slyšet jen tahy po papíře. Malé rybičky po ní zvědavě pokukovaly a párkrát drcly čumákem do skla akvária.
"Kafe?" zeptala se a najednou mě propichovala modrýma očima. Vytáhla si pletené ponožky výš k lýtkům a zachumlala se do růžového županu. Seskočila ze židle, přitom si shodila vše, co bylo na stole, a podala mi hrnek. Nasypala rybičkám hrst malých granulí a nedůvěřivě mě sledovala.
"Oblečení by mělo být suché, koupelna je támhle," dlouhými prsty ukázala směrem ze dveří, do malé chodbičky s hnědými dveřmi.
"Jestli chceš ještě spát, klidně tu zůstaň, ale za chvíli tu budou otravovat policajti, kvůli té nehodě…" nechala to vyznít do ztracena a vyšla na chodbu. Nehoda, takže to ona. Tak to dopadá, když si za volant sedne ženská…
Posbíral jsem si oblečení a mohl jsem akorát přemýšlet, jestli v tom stavu, ve kterém jsem včera byl, jsem byl schopný se převléct. Hm… Začíná to být zajímavé.
V malé koupelně jsme si vlezl do sprchy, za pět minut zase vylezl, protože ve vodě s teplotou podobnou kostkám ledu, bych potřeboval pár vrstev tuku navíc, abych se zahřál. Přehodil jsem si přes pas černý ručník, ale nechal to být. Každopádně, jsem taky jenom na návštěvě. Vlastně by to byla celkem poklidná ranní sprcha, kdyby se uprostřed koupelny neobjevila zrzka.
"Vyspal ses dobře?"
"A.." když už se někoho na něco ptáte, je slušné, aby si aspoň poslechl odpověď.
"Asi ano, když si ležel vedle té malé děvky… Takže, víš, co chci." Přistoupila ke mně, sjela mě od hlavy k břichu vražedným pohledem a zapíchla mi prst do svalů na břiše, potom se s ním vydala výš, až k mému srdci. Sice jsem chtěl protestovat, ale v téhle chvíli to byla nebezpečné a hlavně jsem nechtěl, aby mi zase zdrhla, hlavně ne na tak dlouho, jak minule. Pevně jsem ji sevřel v náručí a přičichnul si k jejím vlasům. Ale necítil jsem nic. Zase jsme byl sám...
/Sóley/
Vidličkou jsme seškrabovala z pánvičky poslední kousky přiškvařených vajec a snažila se odvát ten smrad otevřeným oknem ven.
"Chceš pomoct." Neměla to být otázka, jenom konstatoval. Samozřejmě moje taktika - mluv a nečekej na odpověď - fungovala, ale do té doby, než začal mluvit on. Teď jsem mohla tak možná spoléhat na mého zázračného tatínka, který vtrhne domů vždy v nesprávnou chvíli. A právě teď se na mě vykašlal. Jak milé… Nikdy bych si nemyslela, že je lepší se na něho nedívat, ale jen do té doby, než vidíte stát chlapa, se šesti buchtami vyrýsovanými břiše, ve vaší kuchyni. A byla jsme v háji, někde mezi zpívajícím ptactvem a stavem beztíže.
"Hm… Jo." Radši jsem zůstávala otočená. Aspoň že on byl absolutně v klidu.
"Nechceš něco nakrájet?" zašeptal a vytáhl ze šuplíku menší nůž. Jelikož byl v kuchyni, ve které nikdy předtím nebyl, vážně nevím, jak to udělal.
"Tu papriku, je v ledničce." Zahalekala jsem. Vlastně byl docela zázrak, že je Nathan u mě v kuchyni a bude krájet papriku. Možná bych to mohla pokládat jako splněný sen…
"Na papriku teď nemám čas…" když vám někdo k zádům přišpendlí nůž, začíná to být sakra divné. A v tu chvíli jen doufáte, že váš křik bude slyšet v okolí padesáti metrů.
Osud má dva způsoby, jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plnění.
- H. F. Amiel
Pokračování příště ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 andrejka andrejka | 22. dubna 2013 v 18:04 | Reagovat

ja teda nevim, ta povidka se mi celkove libi,ale neni autor/ka trochu psycho???
kazdopadne jsem zvedava, jak to nakonec dopadne

2 Pikachu Pikachu | 23. dubna 2013 v 17:57 | Reagovat

Nevím, autorka snad není psycho, ale zatím se u ní neobjevily známky narušeného chování... Každopádně díky :D a já jsem popravdě taky dost zvědavá, jak to dopadne :-D ... I když to se teda nemám čím chlubit :D

3 Afy - chan Afy - chan | 23. dubna 2013 v 19:06 | Reagovat

No... ono je to složitější ;) ale i tak děkujeme .. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3