Ruler's ability 2.kapitola - 3.část

25. března 2013 v 10:45 |  Zcela smyšlené povídky
Poslední pokračování 2. kapitoly :D ... konečně. doufám, že se vám bude líbit.



Stočil svou hlavu ke mně, poté párkrát zamrkal na uvítanou a vrátil se do původní polohy. Zatím vypadal docela vyrovnaně. Jeho černé šupiny, které se uspořádaně linuly za sebou, odrážely sluneční paprsky.
Jemně jsem poplácal draka po krku dívajícího se na zapadající slunce. Nezaznamenal jsem, že by udělal nějakou reakci, prostě nadále zamyšleně hleděl.
Rozhodl jsem se přidat se k jeho nicnedělání. Sedl jsem si vedle něj, vyndal ruce z kapes, položil si je na klín a začal jsem uvolněně dýchat čerstvý venkovní vzduch. Pár minut jsem čekal, až si zvykne na mou přítomnost. Poté jsem promluvil: "Katele, je mi to líto, že jsem tě tak vyděsil. Opravdu." Dál jsem nevěděl, co říct. Ležel tam na trávě a já netrpělivě očekával i to nejhorší.
Najednou se drak na mě otočil. Jeho velké plápolající oči vyvolávaly respekt, dokonce i touhu utéct, ale tohle vše jsem se naučil ignorovat.
Usmál se tak, až šly vidět jeho ostré bílé zuby, začal se přibližovat a já k němu vztáhl ruku. Dotkl jsem se ho na hlavě někde v oblasti temene. Jeho pravidelné vrnění mě úplně zhypnotizovalo.
Chvíli jsme zůstali v prostorné zahradě, já ho škrabal a on ležel. Potom jsem si vzpomněl na zprávu doručenou od Lewie. "Katele, o půlnoci se bude znova konat schůze kapitánů. Vůbec nevím, co se mohlo stát, ale měli bychom se připravit a taky už víš, že do paláce se nesmí se zbraní. Oni tě za ni považují, i když jsem jim to zkoušel vysvětlit, že nejsi vůbec žádná zbraň."
Drak smutně kývl na pochopení. Náhle se začal rozpadat. Celý se změnil do původního stavu - na černé chuchvalce vlasů, jež se mi znovu později objevily na hlavě. Ostří meče se ozubilo.
Konečně jsem si mohl sundat kapuci. Dlouhé černé prameny mi vlály ve větru. Náhle jsem také ucítil přítomnost draka ve svém nitru.
Celou tu dobu Tariya, která právě seděla na terase, ze mě nestrhla oči a navíc tam byl i Ryeero, jenž se čistil, aby měl neposkvrněnou srst.
Tariya vstala. S ladnou chůzí se začala přibližovat. Najednou jsem ucítil její ruku na mém rameni, ale ani tohle mě nedokázalo vytrhnout ze stavu, do kterého jsem se dostal.
Co po nás bude chtít vládce? Normálně míváme schůzky přes den, ale proč nás Araya svolává tak pozdě večer? Stalo se snad něco s ostatními kapitány? A proč mi můj vnitřní hlas stále našeptává, že se vůbec něco zlého přihodilo? Proč? Tato jedna jediná otázka mi dokázala nakrátko zamotat hlavu. Však já se všechno ještě dnes dozvím.
"Nad čím přemýšlíš?" Vytrhl mě z přemýšlení Tariyin hlas. Nevěděl jsem, jestli ji to mám říct nebo se z té otázky nějak vykroutit. I když to nebylo zrovna moc inteligentní to, co jsem udělal, tak jsem ji natolik důvěřoval, že jsem ji to nakonec pověděl.
"Po Lewie jsem dostal vzkaz. Všichni kapitáni odtud se mají o půlnoci dostavit na sraz, jenže normálně se scházíme přes den. Nevím, co se mohlo stát. Že by se přihodilo nějaké neštěstí? Mám toho plnou hlavu a jsem nervózní." Dokončil jsem svou odpověď.
Asi dokázala pochopit můj stres. Lehce stiskla mé rameno. Otočil jsem se tak, abych na ni viděl. Mé vlasy se rozcuchaly ve větru, ale toho jsem si nevšímal. Mlčky jsme stály hledící na sebe.
Ta podoba s Adrielou. Nemůžu už ani normálně vnímat. Pohled na ni mi dodává energii. Přestože ji znám teprve jeden den, moje mysl se domnívá, že toto je ta správná osoba, jež dokáže nahradit můj stesk po Adriele. Kam se poděla ta touha přivést manželku zpět? S Tariyou se cítím jako znovuzrozený, plný života a dokonce i jejím ochráncem. Asi bych nezvládl znovu jí ublížit.
Její oči světle modré jako pomněnky se zadívaly někam pryč. Dech se jí zrychlil a na lících se jí začal objevovat ruměnec. Náhle mi někdo zatahal za cíp hábitu. Vzhlédl jsem k té osobě.
"Riko, co se děje?" Chlapec byl někdy až moc aktivní. Stále někam uháněl.
"Pane, je připravená večeře." Odpověděl, Riko, uklonil se a znovu zběsile běžel do domu.
"Tak půjdeme?" Otázal jsem se Tariyi. Během toho jsem pozvedl ruku směrem k jídelně. "Ano." Odpověděla, zaklesla se mi do paže a spolu jsme došli do jídelny, kde jsme povečeřeli. Ještě před tím, než jsem ji šel vyprovodit k jejím příbuzným, strýcem Foxem a tetou Gayadou, jsem si šel rychle odložit meč na podlahu vedle postele.
"Strýčku, teto, toto je Sariel." Představila mě Tariya.
"Těší mě." Podal jsem jim ruku na uvítanou. Oba dva se však místo opětovného podání ruky hluboce uklonily. Na tohle jsem si už zvykl. Každého, koho potkám, si buďto klekne, nebo se ukloní. Ale v tento moment jsem byl vstřícný a řekl jim, že se mi nemusejí klanět, avšak oni mou velkorysou nabídku nepřijali. Když se takto rozhodli, tak to budu akceptovat. Nebudu se zbytečně přemáhat.
Na jednu stranu se mi zdálo, že byli opravdu tvrdohlaví, ale také hodně vřelý a dokonce nás nechali pár minut o samotě, abychom se mohli rozloučit.
"Jsou to moc milý lidé. Jsi u nich na návštěvě?" Zeptal jsem se ji s mírným úsměvem.
Byl jsem zvědavý, co odpoví. Chtěl jsem Tariye položit plno dalších otázek.
Její pokles nálady jsem však nepochopil. Smutně se zahleděla do země, jakoby se ztrácela ve špatných, či nepříjemných vzpomínkách. Podívala se do mých očí. Stesk zlomil její pevnou vůli. Najednou se jí začaly kutálet slzy po tvářích. Nechtěl jsem ji rozplakat.
Vidět, jak Tariya přemáhá všechno zlé, bylo pro mne utrpením. Abych odčinil svůj hřích, přitiskl jsem si ji na hruď a tišil její vzlyky.
Ačkoliv měla stále smutný výraz v obličeji, za chvíli se uklidnila, odsunula se ode mě dál a začala mluvit. "Promiň, že jsem se takhle zachovala. Není pro mě lehká tato situace. Víš…" na krátkou dobu se zastavila, avšak poté se znovu pustila do vyprávění "… nedávno mi zemřely rodiče. Byla to nehoda. Ten den jsem onemocněla a přitom jsme měli jako rodina domluvený výlet po moři na vypůjčené loďce. Musela jsem však zůstat doma. Netuším přesně, co se tam stalo. Rodiče tedy odjeli na plavbu, ale potom se už nevrátili. I přesto že nepřijeli, stále jsem očekávala jejich příchod, avšak jednoho dne ke mně přiběhl takový malý kluk, který nosil pokaždé novou poštu. V rukách držel dva dopisy. V nich bylo napsáno, že utonuli hluboko v moři při velké bouřce. Celý den jsem probrečela. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Naštěstí zanedlouho se dostavil strýc s tetou na návštěvu. Když se o tom dozvěděli, také jim trvalo nějakou dobu, než se z té novinky probrali. Poté se oba dva rozhodli, že se o mě postarají. Včera odvezli mé věci k nim domů a já se tam poté ještě na krátký moment rozlučovala se starým životem. Nakonec jsem se vydala na cestu až pozdě večer. Omlouvám se, ale už musím jít." Dovyprávěla její nedávný osudový příběh a utekla do domu svých příbuzných.
Co jsem to zase řekl? Proč vždycky nad tím nejdřív nepřemýšlím?
Stál jsem tam uprostřed silnice. Noc byla poměrně teplá, měsíc svítil spolu s hvězdami a živočichové žijící přes noc si mezi sebou povídali. Pouliční lampy, které končily až někde v dáli, svítily jako malé světlušky.
Moje cesta teď vedla k paláci Dlouhá dynastie, kde se má uskutečnit schůze velících jednotek, jinak řečeno kapitánů. Ačkoliv jsem chtěl za Tariyou jít a řádně se ji zase omluvit za mé chování, mou povinností však bylo dostavit se včas na zasedání v paláci. Nic jiného mi nezbylo.
Loudal jsem se po kamenitě vydlážděné cestě. Mezitím jsem si stihl všimnout, že všechny domy již mají zhasnuto a obyvatelstvo tohoto města už dávno spí. Bylo také neuvěřitelné ticho, dokonce i má chůze šla slyšet.
Než jsem došel k paláci, uplynulo asi tři čtvrtě hodiny.
Obrovský chrám se čtyřmi věžemi se vyvyšoval nad ostatními budovami, avšak palác neměl žádná okna, která by vnesla do místností světlo. To byla opravdu zvláštnost. Sluneční, či měsíční paprsky se však dokázaly dostat do pokojů díky velikánské prosklené kopuli, jež se tyčila uprostřed věží a byla také dominantou této stavby. Mohutné vyřezávané dveře s různými pozlacenými ornamenty dosahovaly obrovské výšky.
Celý palác měl barvu běžné bílé, ale když se podíváte blíže, uvidíte malé zlatavé tečky. Takový skvost jen tak nenajdete a navíc ještě měl chrám velkolepou zahradu s několika druhy okrasných květin, keřů i stromů, jež byly ohraničeny menším kamenným plotem.
Stál jsem před obrovským dřevěným vstupním portálem, u něhož hlídala stráž o čtyřech lidech, a poté jsem otevřel dveře, abych mohl vstoupit do místností tohoto nádherného paláce.
Jak to dopadne příště? Dozvíte se později... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3