Delirium - 3.kapitola

16. března 2013 v 12:22 |  Zcela smyšlené povídky
Po dlouhé době se konečně hlásím z mého fiktivního světa a donáším sem další trošku delší díl Derilium... :) takže doufám, že to nebude až moc strašidelné a krvelačné, že se vám to bude líbit, ale hlavně to prosím ohodnoťte, abych do budoucna věděla, jak se vám to líbí :) Děkuji...



Navátý sníh mi křupal pod nohama. Šel jsem do lesa, až na kraji města. Tady nikdo sníh neodhazoval, taky to podle toho vypadalo… Přitáhl jsem si těžký černý kabát ke krku a nechal sníh, aby mi promáčel kožené boty. Nejradši bych teď seděl na pohovce, vedle krbu, s její hlavou položenou na mém klíně a výskal ji ve vlasech. Místo toho se chtěla sejít tady. V lese. Velké stopy ve sněhu jsem dělal už aspoň patnáct minut, než jsem konečně došel na místo a uviděl ji. Tu nekonečnou krásu ukrytou v jediném bílém obličeji. Černé uhlíky v očích jí zářily a jejich teplo mě hřálo na duši. Chtěl jsem, aby byla šťastná, to je to nejlepší na světě. Přicupitala ke mně na botách, po kotníky zahrabanými ve sněhu na černé punčochy jí přistávaly vločky sněhu a dlouhý kabát měla rozhrnutý a tím odhalený hrudník zakrytý v černém svetru. Drdol tvořený z hustých, zrzavých vlasů se jí pomalu rozpadal, než ke mně doběhla.
"Ahoj." Zašeptala sametově a chytla mě za ruce.
"Ahoj." To už jsem mumlal do jahodových rtů. Po chvilce se ode mě odtáhla a moji ruku tahala napřed, k malé zaváté lavičce. Smetl jsem z ní sníh a nechal ji posadit se, potom jsem si taky sednul.
"Tak? Něco jsi potřebovala." Byl jsem trochu smutný a to bylo na mě slyšet. Věděl jsem, že až to řekne, tak bude se vším konec, dokud to nesplním.
"Ano, miláčku." Trochu se usmála, držela moji teplou ruku v té své a pokračovala.
"Víš… Znáš Melanii…" zabodla do mě žhnoucí pohled, už se nesmála, byla chladná, zase ji to přešlo, jak když lusknete prsty.
"Víš, moc mi ublížila." Tušil jsem, na co naráží. Když viděla můj naštvaný pohled, sklonila hlavu a svůj zatracený obličej měla celý zapadaný zářícími pramínky.
"Jenže, co chceš?" nechtěl jsem jí věřit, že je tak podlá.
"Moc mi ublížila, Nathane." Zašeptala do ticha s atmosférou padajícího sněhu, zkřížila si ruce okolo trupu, a když se na mě zase podívala, tekly jí slzy. Tak jsem mlčel. Pořád jsem čekal, že řekne něco normálního, pořád jsem doufal že…
"Zabij ji!" Neuvěřitelně mě zklamala, zase. Byla jako posedlá, postavila se a zase na mě shlížela upalujícíma očima.
"Cože? Jenže to za to nestojí! Nic za to nestojí!" postavil jsem se a rozrušeně vyšlapával uličku do tupého zasraného sněhu. Zase mi zkazila náladu… Chtěl jsem ji rozkopat!
"Jsem tvoje přítelkyně, miluješ mě! Uděláš to pro mě!" začala nepříčetně ječet a snažila se na mě podívat.
"Ne! Je to vražda! Už to pochop, vražda!" přiřítil jsem se k ní, sevřel jsem její zápěstí v mých dlaních a začal s ní nelítostně třepat, přitom ji propaloval očima.
"Vražda." Zašeptal jsem a pohlédl jí do tváře, do které jsem měl chuť plivnout. Už zase to po mě chtěla, bylo toho na mě moc. Najednou se začala třást a tvář jí zaplavily niagarské vodopády. Přitáhnul jsem si ji na hruď a odtáhnul ji k lavičce.
"Promiň, nechtěl jsem řvát, jsi nejlepší, krásko." Zašeptal jsem jí do ucha, ve snaze ji uklidnit… Zvedla hlavu a ten její pohled. Takhle nikdy nevypadala, byla… Děsivá…
"Právě proto ji zabiješ."
A byl jsem sám.
/Sóley/
Výborně…. Mmm… Teď si projeď tou tvojí nádhernou, hebkou rukou s těmi úžasně dlouhými prsty ty kaštanové vlasy a…. Panebože! On to vážně udělal… Když si chcete připadat jako totální troska, seďte před Nathanem a berte každý jeho tik v ruce jako druhé Vánoce, vážně to pomáhá… Bože… Kdo se může platonicky zamilovat do někoho, s kým nikdy nemluvil? Ano, jsem to já. Ale máme spolu i světlejší okamžiky…. Třeba když po mně Tate, ten retardovaný perverzák, hodil papírovou kouli a já jsem ji šla vyhodit, přitom jsem si prožila romantickou chvilku u odpadkového koše s nejmenovaným. Poslední dobou jsem zakázala hlavě, říkat jeho jméno…Nathan, Nathan, Nathan… Jasně, čím víc na to myslím, tím víc se to mine účinkem…
Moje poznatky o jeho pohybu byly dnes trochu odlišné, od celého týdne. Vlasy si dnes prohraboval zatím pětkrát, určitě to ještě udělá, mě by taky štvaly vlasy neustále parazitující v oku, ale díval se nějak moc často za sebe, což mě samozřejmě těší. Pokaždé, když se podíval, snažila jsem se o ten úsměv, že mě jakože vůbec nezajímá a prohlížím si nehty, teda, žádné nemám… Jenže zklamání přinesl můj logický úsudek, že používá stejnou taktiku…
Sakra.
Možná, kdybych nebyla tak pozitivní duše, začala bych se řezat…. Ne, to je blbost. I když je člověk absolutně nevyrovnaný, rozporuplný a připadá si jako kretén, takže něco jako já, stejně je to blbost… Možná bych mu měla napsat anonymní dopis, něco jako:Tak prudké vášně hrozí ztroskotáním, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku. Tohle ve mně vyvoláváš, Nathane, kolikrát jsem snila o naší společné noci…. Ha, ha, ha. Tohle je směšné. To by byl nejlepší způsob jak ztrapnit Julii, Shakespeara, Nathana a mě zároveň. Když o tom tak přemýšlím, jaké mají holky šance? Kluk pošle růži s kartičkou a dvěma slovy, jenže co mám dělat já, to mi nikdo neporadí. Většinou to dělají přátelé, jenže já si ve snaze vytvořit si přátele, vytvářím nepřátele…Je to začarované a já jsem divná.
Ještě chvilku, kousíček… Konečně! Jeho prsty společně s jeho zářivými vlasy by měly být propojený orgán. Vlastně ani nechci myslet na to, kolik holek už na tohle gesto sbalil. A tak se zase dostávám do depresivní nálady… Venku prší, je zima, všude poletují černé deštníky a až teď jsem přišla na to, že člověk je tvor společenský a z rovnice jasně vyplývá, že má Nathan holku. Už teď mi to zašlapávalo sebevědomí do země při pomyšlení na dokonalou blondýnu se zářivě modrýma očima orámovanýma dokonalými stíny a s její tvářičkou vypadá jako patnáctka. Už teď… Co mi to udělá, až s ní přijde na maturák, ona bude mít svoje čtverky napasované do rudých mini šatů, půjde zaklesnutá do ramene nejmenovaného s N na začátku, on bude mít nagelované svoje vlasy a ty tak trochu ztmavnou a pod vrstvou gelu ztvrdnou, zatímco já se budu krčit někde v koutku v nějakém příšerném hábitu, do kterého mě někdo natlačí, v domnění, že introverti tančí. Budu se dusit svraštělou rozinkou v hořké čokoládě právě ve chvíli, kdy se bude Nathan otlapkávat s Sugar a ona bude mít úplné právo na jeho zadek, na tu úžasnou prdelku napasovanou v úzkých černých kalhotách. A on jí bude šeptat: " Sugar, jsi moje jediná." To jméno jí bude říkat pořád dokola, protože druhé pohlaví prostě chce ženu s nějakým sladkým nádechem, oni po tom prostě touží, aby byla jemná a sladká, naprosto schopná ho uspokojit, když tu chuť párkrát převrátíte na jazyku, dostanete se do extáze a chcete pořád víc, tím pádem bod pro mě, protože: "Čím sladší je med, tím rychleji svou chutí kazí chuť a proto žij a miluj rozumně, kdo příliš pospíchá, nic nestihne."
Aspoň nějaké jsou vyhlídky… Možná bych mohla převrátit význam jména Sóley. Možná bych mohla začít tím, že na lavici napíšu zcela fiktivní, ale zcela přesvědčivou definici Sóley v… Maďarštině.
Sóley - toto jméno pochází ze starověkého Říma, tam dávali lidé bohům toto jméno, když se domnívali, že jim jistá bohyně přinese intenzivní pocit štěstí, pomůže jim zapomenout na svědomí a tím je uvede do stavu, zvaného extáze. Nějakým záhadným cestovatelem bylo jméno přeneseno do Maďarska, nejspíš dal toto jméno jeho dceři, protože narození dítěte byl tehdy brán, jako dar z nebes. Toto jméno přetrvalo dodnes, ale nosí ho jen pár opravdu výjimečných jedinců na světě. Žen se jménem Sóley, byste si měli vážit tak, jak nejvíc můžete.
Výborně. Cesta na výsluní zaručena…
/Nathan/
Několikrát jsem se musel ujistit, že třeba nestojí vzadu ve třídě, nepozoruje mě a nevysmívá se mé hlouposti. Jak by ode mě přece mohla odejít? Mohla by? Celý den jsem jako na trní. Byl jsem zmatený a dezorientovaný. Nevšímal jsem si lidí, nevšímal jsem si času, moji mysl zahlcovaly otázky, typu Proč? Jak? Kde jsem? Co se děje? Jak se odtamtud dostala? Kde je?
Včera jsem se z toho lesa dostal až nad ránem. Celý večer jsem ji tam hledal jako šílený, samozřejmě to nemělo vůbec žádnou cenu. Nebyly tam její stopy, vůbec žádný důkaz, že by tam vůbec byla… Bylo to tak divné… Může o sobě blázen vědět, že je blázen?
Jasně jsem si vybavoval její studené ruce a to, jak jí v těch punčochách musela být zima. Viděl jsem ji! Ona tam prostě byla a nic mi to nerozmluví… Nic…
Jenže i při tomhle zmatku jsem na sobě cítil cizí oči. To proto jsem se jako kretén otáčel asi pětkrát po sobě. Jestli tam náhodou nestojí… Jenže tam byla jenom nějaká kráva, co si lakovala nehty, i když jí vůbec neznám, dnes jsem ochotný být hnusný na všechny. Za každou cenu a za to může ona! Pralo se to ve mně. Jendou jsem jí obviňoval, potom zase chránil a bral vše na sebe. Byl jsem na ni hnusný, to bylo jasné, kvůli tomu tam najednou nebyla, jenže její prosba… Už poprvé se mi to hnusilo, byl jsem naštvaný, na sebe, na ni… Celý týden po tom, co jsem udělal Nancy, jsem se ohlížel při každém zapištění kol aut na silnici i přes to, že mě z části přesvědčila, že to bylo správné rozhodnutí. Že bylo správné, že se kvůli malé chybě v systému povraždila celá rodina. Může být nenávist až tak silná? Že přebije pocit viny a že dokážete zabít? Z čisté nenávisti k člověku, který je ve vašem životě bezvýznamný, jako kapka sladké vody v moři. Nejspíš ano. Lidé prostě jsou takoví, jsou to hovada, která stihla zdecimovat svůj druh za pouhých dvacet století a teď jen přežívá ve sračkách, které si zaslouží, protože si je nasrali sami. Protože žijeme v takové době, kde je upřímnost vnímána jako urážka. Možná bych měl Melanii zabít… Jen tak… Pro dobrý pocit nás všech…
/Melanie/
Ten večer jsem nemohla usnout. Celý den byl špatně, jenom kvůli sexuální orientaci. Může vám pouhé oznámení "Jsem gay" zničit život? Ano. Úplně na sračky. Když už si připadám jako kretén, proč nebýt kreténem největším. Už jenom to ponížení, že jsem mu to řekla a on celou mou snahu a odhodlání, celý ten rok, kdy jsem se připravovala mu říct, že jsem úplně nesmyslně zamilovaná do největšího idiota, kterého jsem kdy znala, to všechno roztrhal, hodil do koše, polil benzínem, podpálil, rozšlapal, zakopal a nechal být. I takoví se najdou. Lidi, kteří vše zničí, zadupou všechny sny a ještě se vám vysmějí. Jako když dítěti seberete všechny dárky kvůli tomu, že Santa neexistuje a k tomu podpálíte stromeček a pošlete ho spát. Prostě jeden velkej podraz. Jako v trapným hororu, kdy nádherná hlavní hrdinka uteče z domu plného násilí, hrůz a mučení, přiběhne k silnici, protože hlavní trýznitel za ní utíká se sekerou v ruce a ona je s řetězy na nohách šíleně pomalá, stopne si auto, duchapřítomný řidič ji vezme do auta, zamkne, znásilní ji, stáhne z kůže, utrhne jí hlavu a až potom ji usmrtí…
Prostě se mnou vyjebal. Šíleně unavená jsem spadla do měkkých peřin a oddechla si. Zhluboka jsem dýchala, poslouchala Ninu Simone a zkoušela se nějak vyhrabat z toho šíleného ponížení. Na břicho jsem si přitáhla obrovský srdíčkový polštář, zahrabala se pod voňavé peřiny, zasunula si sluchátka hlouběji do uší a ztlumila zvuk na přijatelnou hlasitost, při které můžu spát. S přišpendlenými víčky k sobě, jsem ještě uslyšela křupání dřevěných prken na podlaze. Byl to takový ten zvuk, který vás donutí otevřít oči, i když je v pokoji naprostá tma a vy skoro spíte. Chvíli jsem bloumala, potom zase oči zavřela a pustila si Natural Women znovu.
Jak to vypadá, když vám někdo rve srdce z hrudi? Zkurveně to bolí.
Pokračování příště :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3