Run away - 2.kapitola

17. února 2013 v 15:00 |  Zcela smyšlené povídky
Tak konečně další kapitola Run away... doufám, že se vám bude líbit.


V minulém díle, jste četli...
Asi se objednám k psychiatrovi, udělám ze sebe blázna, aby mě zavřeli na léčebně a já nemusela snášet ty posměšné pohledy. Jo, zcela jsem se rozhodla. Udělám ze sebe blázna, i když se ani nemusím snažit! Udělám ze sebe blázna do poloviny svěrací kazajku, už bych asi nevydýchala.
Po dobu celého odpoledne stráveném u televize sledováním tvoreb od Alfréda Hitchcocka, jsem se rozhodla, že jsem ještě mladá na blázinec. Je přece normální, že se občas člověk s trapní. No ne? Ale pořád mám ten nepříjemný pocit v žaludku, ze zítřejšího dne, když si představím výsměšné pokřiky na mojí osobu, je mi do breku. Nestačí jenom, že chodím na mimozemskou planetu, které ostatní lidé říkají škola, teď k tomu budu i klaun?!
Někdo tam nahoře, si ze mě dobře střílí. Nebo se tomu říká karma? Je sice pravda, že jsem minulý týden prošla kolem bezdomovce, který mě poprosil o drobný, ale já jsem přeběhla na druhou stranu ulice a v duchu se modlila, aby za mnou nešel a někde mě nepodřezal a neudělal něco ještě horšího. Musela mi to karma vrátit tak tvrdě?
Trapasy se zapisují do složky, která nám utkvěla v paměti, a která se čím dál tím víc zvětšuje a ztěžuje nám život, no aspoň mně. Postupem času, si z toho uděláte srandovní historku, ale na začátku si projdete peklem, a to doslova. Tak přísahám, že až příště mně nějaký bezdomovec poprosí o drobné, dám mu je bez blbých keců. Tak karmo ode dnešní trapné příhody ti slibuji, že se ze mě stal dobrý člověk. A už se o mě nemusíš zajímat.
Miluji filmy u kterých se člověk dokáže bát. O filmech od Hitchcocka všichni říkají, že jsou to horory a on je "mistr hororu" spíše bych řekla, že jeho žánr je psycho thriller. Jeho filmy jsou velice inteligentní, většinou využívá malých prostorů pro natáčení a tím si mne získal.
Jsem divný člověk, už od narození, ale vůbec. Můžu za to? Každý to svádí na to, že jsem vyrůstala bez otce, ale byla bych jiná, kdybych s ním vyrůstala?
Někdy mám pocit, jako kdybych sem vůbec nepatřila. Říká se, že každý člověk má určený osud, ale je to všechno pravda? Jaký je můj úkol? Zbytečně se tady trápit? Už jsem přemýšlela do budoucna, až budu ležet na smrtelný pastely. A jsem zvědavá co se odehraje potom, až moje duše opustí mé tělo a já naposledy vydechnu. Bude někdo pečovat o můj hrob? Nebo mě zpálí a vysypou na louce? A co je duše? Je to vymyšlené? Nebo ne? Už zase ty otázky. Cvokárnu jsem si rozmluvila, ale toho psychiatra ne, pokud se nemýlím.
Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk cinkajících klíčí, jak se o sebe kov odráží a vzápětí zvuk, jak klíč projíždí zámkem a za chvíly, jsem jenom slyšela cvaknutí, jak se zámek odemčel. A dveře se otevřely dokořán. Kdo jiný by tam stál, než Lenci, nesla v rukách dvě velké tašky v kterých, jak jsem usoudila, nesla nějakou mňamku, pro mé bříško.
"Ahoj!" zakřičela radostně do domu, jelikož si mě ještě nevšimla. Nechala jsem to tak být a zpátky se otočila k televizi. Připadá mi, jako kdyby do sebe nalila litry energi drinků. Její energii bych chtěla mít.
" Jé ty jsi tady! Nejsi nemocná?" kéž by, povzdechla jsem si. Položila tašky s baštou na zem a pomalým krokem přišla ke mně, sáhla mi na čelo a nechápavě se mě koukla.
"Co je? Co se děje?" Na to že je matkou, je dost nechápavá. Neměla by mýt ten maminkovský pud, který pozná co se mi děje?
"Nemáš číslo na nějakého špičkového terapeuta?" zeptala jsem se, aniž bych se na ni podívala. Povzdechla si, ani nevím jestli podrážděně nebo lítostivě, asi něco mezi obojím. Podívala jsem se na ni, abych věděla, jaké emoce v jejím obyčeji převládají.
Její pleť byla opálenější, než ta moje, a ty krásné modré studánky, které se na mě zkoumavě dívaly, jsem prostě nemohla zdědit po ni, byli jsme od sebe odlišné, ale přesto z jedné krve. Její obličej plaval v závěji blond vlasů, vypadala jako anděl. Kdybych se postavila vedle ní, bylo by to, jako kdyby vedle sebe stály dvě úplně odlišné osoby. Ona anděl a já čert, teď nám chybí jedině Mikuláš, abychom byli kompletní trojka.
Z mého utrápeného obyčeje, už asi pochopila, proč mám náladu na bodu mrazu. Doslova jsem slyšela cvaknutí, jak kolečka v její hlavě zapadla na ta správná místa a nad její hlavou se rozsvítila žárovka, jako v kreslených pohádkách.
"Všechno bude dobré uvidíš." Ono je všechno dobré, tedy kromě mého mozečku, který nefunguje, jako mozky ostatních lidí.
"Nechceš mi říct co se dneska stalo?" řekla zvědavě. Uchechtla jsem se, jo tak tahle tvář, ji sluší nejvíc.
"Radši ne..." Nebudu raději nic říkat. Dala mi pusu na čelo a tanečným krokem šla k taškám. Nespouštěla jsem s ní zrak.
PLESK! Jakým překvapením pro mě bylo, když vytáhla z jedné tašky tři pizzy. Tak nezdravá jídla ,ale přeci nejlepší jídla jsou nezdravá, je hlavní, že se pořádně najíme a pizzy splňují všechny naše požadavky. Lenci zapla troubu a zatím šla vybalit zbytek. Vytáhla na zítřek lazaně, neříkám že neumíme vařit, tak fajn umíme uvařit jedině špagety a nějaká ta primitivní jídlo, jako třeba smažená vajíčka a lívance z medem. Dvě neschopné baby v domácnosti, jak vražedná kombinace.
Mlsně jsem se dívala na ty pizzy a namáhavě jsem polkla. Když v tom zašustila taška, a ten zvuk doslova ovládl moje smysly. Můj pohledspočinul na černém cosi, co teď Lenci vytahovala z druhé tašky. Otočila se na mě a držela v rukách tu věc, kterou jsem až teď byla schopná identifikovat. Byly to černé a elegantní šaty, byly na ramínky a sahali ji až ke kolenům.
On někdo umřel? Ale to by se tak přihlouple neusmívala a nevypadala jako měsíček na hnoji. Dávala jsem si jedna a dva dohromady a překvapeně jsem se nadechla. Ona si našla chlapa!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3