Ruler's ability 2.kapitola - 2.část

23. února 2013 v 16:23 |  Zcela smyšlené povídky
Omlouvám se, že jsem sem dlouho nedala tuhle povídku... nějak jsem na to úplně zapomněla :D Tak doufám (zase), že se vám bude líbit.


Začal jsem se k ní přibližovat. Když už jsem byl od ní pouhé dva metry, zvolal jsem, že je opravdu moc pěkné počasí, aby si mě všimla.
Polekaně se otočila za zvukem.
"Ano, to je. Jsem ráda, že už ti je lépe." Řekla a mezitím se postavila tak, aby na mě viděla.
"Jo, to já taky, ale kvůli tomu jsem sem nepřišel. Z celého srdce se ti chci omluvit za to, jak jsem se včera choval. Bylo to hloupé. Nevím, co mě to popadlo, opravdu je mi to líto. Navíc jsi mi, nebo ta puma ještě zachránila život, i když jsem na vás stále útočil. Proč jste to vlastně udělaly?" Tahle otázka mě však tížila ze všech nejvíce. Musel jsem se jí na to zeptat. Nebyla jiná možnost.
Tariya přistoupila blíž a zadívala se mi do očí.
Ta podoba s Adrielou mě zase uchvátila. Nedokázal jsem odtrhnout pohled.
"Protože jsem viděla v tvých očích cit. Chtěl jsi přestat, ale nemohl jsi. Chápu to." Dokončila větu a otočila se směrem ke Katelovi a pumě.
To bylo docela strohé vysvětlení, řekl jsem si sám pro sebe.
Zvířata se tam stále pošťuchovala, tedy spíš jenom ta kočka. Furt ho škrábala, vrčela na něj a zkoušela na draka dokonce i jednou vyskočit, jenže Katel nadále nevnímal, jen hleděl do dáli, jakoby nad něčím přemýšlel. Ani se nehnul od té doby, co jsem přišel.
Však on se brzy vzpamatuje.
Nechal jsem draka být a otočil jsem se zpátky k Tariye.
"Hodláš teď někam jít?" Otázal jsem se jí.
Sklopila zrak k zemi. Možná proto, abych neviděl její reakci.
"Můžeš tady klidně přespat, jestli chceš." Doplnil jsem svoji předchozí již padlou otázku.
Tariya otevřela ústa, jenže je hned zase zavřela. Ještě více se zahleděla do země a přitom si založila ruce na břicho. Lesklé kaštanové vlasy jí zakrývaly obličej, takže jsem nemohl rozpoznat její náladu.
Ať už se v ten moment dělo cokoliv, za chvíli se vzpamatovala a pustila se do řeči: "Ještě před tím než jsme spolu tak urputně bojovali, měla jsem namířeno za strýcem a tetou, kteří bydlí nedaleko - někde v tomto okolí. Během trasy mi Ryeero řekl, že nejkratší cesta vede přes alej. Chtěla jsem být brzy v teple, dát si horkou koupel a pohodlně si lenošit, proto jsme šli tou zahradou, jenže potom jsi nás zastihl ty. Ne že by mě to nějak mrzelo, naopak jsem za to ráda, ale to soupeření nás zdrželo. Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ… Správně bych měla uhánět za strejdou a pěkně mu vše vysvětlit. Určitě bude naštvaný, ale ráda tady zůstanu o trochu déle."
Při poslední větě se narovnala a doprovázel ji úsměv na rtech. Také jsem si všiml, že už tak křečovitě neměla založené ruce.
Slunce si hrálo s jejími vlasy. Jednou se ukázaly tmavé prameny, podruhé světlé.
Nad čím asi tak přemýšlí? Ona tady v okolí má příbuzné? A kdo je to Ryeero?
Už zase jsem nic nechápal. To se mi poslední dobou stává pořád.
Na oplátku jsem ji věnoval úsměv a odpověděl: "Jsem rád, že ses takhle rozhodla. Ještě jednou se ti omlouvám za moje chování. Mé jméno je Sariel. Mám otázku: Kdo je to Ryeero?" Nechápavě jsem na ni vzhlédl.
Uchechtla se a kývla směrem k šelmovité kočce, která stále pošťuchovala teď už ležícího draka. Rychle jsem to pochopil.
Když už je tady tato záležitost u konce, musím zajít Hiwanou, naší výbornou kuchařkou, dále také za Katelem, jenž je zrovna zaneprázdněný neposedným Ryeero.
"Teď se s tebou na chvíli rozloučím." Řekl jsem Tariye, s vřelým pohledem jsem na ni mrknul a ona mi to oplatila šibalským úsměvem.
Znovu jsem procházel terasou.
Vyhlídka odtud je úžasná.
I když jsem neviděl úplně vše, stačilo mi zahlédnout rozhlehlou Akátovou zahradu, Kamenné náměstí ležící skoro uprostřed města, palác Dlouhá dynastie a nakonec Joffryho moře obklopující celou naší zemi, která je umístěna na ostrově nedaleko pevniny. Nepřátelé nemají většinou šanci se sem dostat, protože skoro všechny okraje země jsou obehnány obrovskými skalisky. Pouze na jedné pláži se mohou vylodit. Naštěstí ta bývá hlídána dennodenně, takže je nemožné projít skrz stráže. Přemýšlení už bylo dost. Teď se musím soustředit na úplně jiné důležitější věci.
Vstoupil jsem do jednopatrového proskleného domu a sešel dolů do suterénu, kde byla Hiwaně obstarána prostorná kuchyně i její osobní komnaty. Vešel jsem do místnosti s nádobím přichystané k vaření.
"Dobrý podvečer." Pozdravil jsem Hiwanu, která začala kuchtit večeři.
Podsaditá kuchařka odstoupila od hrnců, utřela si špinavé ruce do zástěry, uklonila se a mechanicky odpověděla na můj vřelý pozdrav: "Vám též, pane. Cítíte se lépe? Celý den jste prospal, musíte mít už hlad."
"Ano, je mi dobře, ale chtěl jsem tě požádat, jestli bys nebyla tak hodná a nepřipravila večeři ještě pro jednu osobu. Tariya, ta žena, se na chvíli zdrží." Objasnil jsem svůj příchod Hiwaně, jež odkývla na mou žádost.
"Děkuji ti." Řekl jsem na závěr, avšak najednou jsem uslyšel hlukot ze schodiště.
Že by zase, Riko, něco chtěl?
Moje domněnkabyla však mylná. Do kuchyně přispěchala Lewie, doručitelka vzkazů. Dvacetiletá dívčina s rozházenými vlasy mi přišla sdělit důležitou informaci. "Pane, dnes o půlnoci se bude konat schůzka kapitánů v paláci Dlouhá dynastie."
Zamračil jsem se. Sejít se dvakrát za týden, ještě když uběhlo teprve pár dnů od posledního srazu, není nic povzbudivého. Buď se něco muselo strašného přihodit, nebo si ze mě někdo dělá srandu. Něco není v pořádku.
"Nevíš, co se stalo?" Otázal jsem se Lewie.
"Nikdo mi nechtěl nic říct, pane. Mohu už jít?" Zeptala se a já ji okamžitě pustil. Při odchodu se zdvořile uklonila a poté zmizela opět na schodiště.
Asi se z těch všech povinností kapitána brzy zblázním. Poslední dobou nic jiného neděláme, než stále řešíme, kdo co ukradl z nějakého obchodu. Na tohle nemám nervy.
Nevědomky jsem se zamračil.
Ať už se děje cokoliv, musím tam jít.
Otočil jsem se k odchodu a naposledy promluvil k Hiwaně. "Ještě jednou ti mockrát děkuji."
Cesta do schodů netrvala ani minutu, takže za chvíli jsem znova stál na dřevěné terase s krásným výhledem. Moje trasa dále směřovala k černému drakovi. Bohudík Ryeero změnil svou lokalitu, takže jsem měl volný prostor se dostat ke Katelovi.
Šel jsem dívající se na něj, moje ruce spočívaly v kapsách hábitu a celé tělo se chovalo, jako by bylo zelektrizované.
Nevěděl jsem, co udělá, jakmile k němu přijdu. Občas je náladový, dokonce ho někdy dokážu pěkně rozčílit. Dnes jsem ale nechtěl žádné hádky.
Bude hádka nebo ne? Dozvíte se příště :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3