Ruler's ability 2.kapitola - 1.část

10. února 2013 v 15:00 |  Zcela smyšlené povídky
Dodávám sem další pokračování tohoto příběhu... :D Užijte si to :D


Otevřel jsem oči. Světlo…, všude bylo světlo. Pomalu jsem si sedl a hleděl, kam jsem se to vlastně dostal. Kde nic tu nic. Bílá podlaha, bílý strop, že by tohle bylo nebe? Jsem opravdu mrtvý?
Najednou se přede mnou začala objevovat nějaká postava. Osoba měla ženské rysy. Nejprve se zjevily její nohy, potom trup a nakonec hlava, jenže tvář ten člověk neměl, jen dlouhé blond vlasy jí splývaly po zádech.
"Mami…?" Vzpomněl jsem si, že jediný, koho jsem znal s těmito charakteristickými vlasy, byla moje matka. "Co tu dělám? Kde to jsem?" Během toho se v jejím obličeji začala objevovat brada, ústa, nos, líce, prostě vše.
Dívala se na mě s andělským úsměvem. Ve smaragdových očích jsem viděl radost, pýchu a lásku. Stála tam ve světle zelených šatech vlající ve větru, i když tam žádný nebyl.
Vztáhla ruku. Chtěla, abych s ní šel nahoru do nebe. Jenže co mí přátelé, ale hlavně co Katel? Co je s ním? Kam se poděl? A co ta žena? Nemůžu tam jít. Musím se vrátit a dát vše zase do pořádku.
Zavrtěl jsem hlavou a opatrně vstal. "Promiň, ale potřebují mě dole… Kudy se dostanu ven?"
Máma se smutným výrazem v obličeji lehce pohodila hlavou dopředu. Rychle jsem se otočil a zahlédl obrovskou dřevěnou bránu. Mohutné dveře se otevíraly. Za vstupním portálem byla černá tma, jež mě pomalu ale jistě začala stahovat dovnitř. Rvalo mě to do temnoty. Nemohl jsem se bránit. Najednou se obrovské dveře za mnou zavřely a já tam zůstal sám napospas strašidelným stínům.
* * *
Probudil jsem se ve svém pokoji. Všechny mé věci ležely na stejném místě, na kterém jsem je zanechal. Místnost nebyla zaplácaná ozdobami pro okrasu, pouze zde stála jedna vyřezávaná skříň, prostorná postel, dva noční stolky a v rohu pokoje se tyčila do výšky bílá baňatá váza, z níž trčely tři různé kusy suchých větví.
Pokusil jsem si stoupnout. Bylo to jednodušší, než jsem předpokládal. Obinadla obvazující můj trup naštěstí moc nesvědila, což byla úleva. Náhodně jsem si vzpomněl na večerní událost.
Kde je Tariya? Kam se poděla? Co se s ní stalo?
Vztáhl jsem ruku na poškrábanou hruď. Vůbec to nebolelo.
Rány se ale normálně hojí několik dní. To jsem byl tak dlouho v kómatu?
Rozhodl jsem se pro rozvázání mých obvazů. "To není možné!" Moje kůže byla hladká a ani známka po nějakém zranění.
Že by mě ta puma vyléčila?
Pořád jsem měl nutkání šahat si na prázdná místa, na kterých předtím bylo osm hlubokých ran od šelmovité kočky. Chtěl jsem vědět, co se po boji stalo.
"Riko!" zvolal jsem na svého služebníka, jenž u mne už pracuje zhruba kolem tří let.
V tom okamžiku se otevřely prosklené, ale neprůhledné dveře. Vešel dovnitř malý kluk s hnědými vlasy a výraznými obličejovými rysy. Byl šťastný z toho, že jsem konečně v pořádku.
"Pane, už je vám lépe?" přívětivě se otázal a mezitím se hluboce uklonil.
"Ano Riko, cítím se dobře, ale mám pár otázek, na které se tě musím zeptat. Jak jste, nebo jsi mě našel? Co se stalo potom? Kde je ta žena?" Měl jsem na jazyku plno otázek k rozluštění, ale tyhle byly nejdůležitější.
Díval jsem se do jeho chlapeckých upřímných očí. Vypadaly jako malé třpytící se drahokamy.
Dítě s úsměvem na rtech začalo vyprávět: "No, včera v noci jsem si četl takovou jednu knížku, když najednou se objevil váš drak, pane. Z jeho prudkých a nečekaných pohybů jsem usoudil, že se vám něco stalo a že potřebujete naléhanou pomoc, tak jsem si tedy vzal svůj lékařský kufřík a zamířil co nejkratší cestou k vám. Jenže ta trasa by trvala moc dlouho, proto mě váš drak svezl na svém vznešeném hřbetě. Jakmile jsme přistáli v Akátové zahradě, přiběhl jsem k vám, pane, a začal rychle jednat. Použil jsem mnoho prostředků pro zastavení krvácení, ale rány se nechtěly zacelit. Porozhlédl jsem se po člověku, jenž vám toto udělal, a spatřil jsem ženu, která se vůbec nehýbala, i s pumou ležící těsně u ní. V tom okamžiku se ta kočka zvedla, pane. Nevěděl jsem co dělat, jestli zaútočit nebo utéct, ale nemohl jsem vás tam nechat. Puma se přibližovala čím dál tím víc a já tam stál, jako když do mě uhodí blesk. Už byla tak blízko, že jsem cítil její dech na své kůži. Sklonila k vám hlavu a potom začala oblizovat ty ošklivé rány. Kdyby to neudělala, tak byste umřel, pane. Puma vám zcela vyhojila zranění. Nic takového jsem ještě nikdy neviděl, ale přesto jsem ji moc nedůvěřoval, takže jsem vaše tehdejší rány každou hodinu pravidelně mazal hojivou mastí." Dokončil chlapec své vyprávění o včerejší noci.
Jenže pár informací mi tam chybělo.
"Děkuji, Riko, že ses o mne tak postaral, ale kde se zrovna nachází ta žena?" Dychtivě jsem čekal na odpověď. Chtěl jsem ji poděkovat za to, že mě zachránila. I když nejdříve byla mým nepřítelem, teď jsem k ní cítil přátelství a vděčnost. Rád bych ji to vše jednou oplatil i s úroky.
Chlapcova tvář najednou pobledla a zesmutněla. Zamyšleně odpověděl: "Pane, nebudete se na mě zlobit?"
Vůbec jsem netušil, co tím myslí. Nedokázal jsem na to zareagovat. Riko, i bez mého souhlasu, pokračoval: " Mě bylo té ženy líto, pane, proto jsem ji vzal s sebou. Měla ošklivé zlomeniny, tak jsem ji ta zranění vyléčil. Teď už jen čeká na to, až vás uvidí. Styděla se za to, co provedla."
"Udělal jsi dobře, Riko. Seš hodný, že jsi ji vzal s sebou. Mám ještě poslední dvě otázky: Jak dlouho jsem spal a kde je můj meč?"
Chlapec se rozmýšlel, co mi říct. "Pane, spal jste skoro celý den, asi jste byl unavený. Váš meč leží na podlaze vedle postele."
"Opravdu jsi mi moc pomohl. Děkuji."
Chlapcovi tváře začali rudnout. Vřele řekl to nic, pane, s hlubokým úklonem zavřel dveře a odešel.
Po odchodu Rika jsem si meč založil za opasek u pravého boku a poté jsem si nasadil kapuci, aby si lidé nevšímali pouze mé holené hlavy (ne že bych ji měl takhle úmyslně). Vyšel jsem z pokoje na terasu, jež se dále napojovala na velkou zahradu plnou okrasných stromů. Zrovna byl západ slunce. Ohnivý kotouč plující po nebi ozařoval celou krajinu svými oranžovými dotyky. Zvedl jsem hlavu vzhůru, aby mě mohly sluneční paprsky šimrat po tvářích.
Na krátký moment jsem se zaposlouchal do přírody. Ptáci vesele prozpěvovali svou píseň, tráva i listí ze stromů třepotaly ve větru a ostatní zvěř si mezi sebou hrála.
Najednou jsem zaslechl Tariyin hlas. Rozhodl jsem se vydat se za ní. Nejdříve jsem šel podél domu a poté zabočil doleva okolo budovy. Tam jsem je uviděl.
Tariya seděla na schodech a dívala se, jak puma pošťuchuje Katela, který se stejně o tohle moc nezajímal. Drak tam stál, díval se do dáli a vůbec nevnímal.
Tariya se rozesmála z toho pohledu. Její zvonivý smích mě příjemně nabudil.
Začal jsem se k ní přibližovat. Když už jsem byl od ní pouhé dva metry, zvolal jsem, že je opravdu moc pěkné počasí, aby si mě všimla.
Polekaně se otočila za zvukem.
Jak asi zareagovala? Dozvíte se příště :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3