Delirium - 2.kapitola

19. února 2013 v 15:30 |  Zcela smyšlené povídky
Dlaší kapitola... :D Užijte si ji.


"Proč to děláš? Nathane? Proč si schováváš její srdce?" podívala se na mě těma uhlíkovýma očima, byla tak krásná.
"Řeklas to přece… Nebo už to neplatí?" s obavou jsem se na ni zadíval… Nevím, proč dnes přišla, ale chtěl jsem být s ní, jen s ní… Nestarat se o srdce, ačkoliv je krásné…
"Ne, Nathane! Řekla jsem, abys jí vyrval srdce z těla! Ne, abys ho schoval!"
"Promiň." omluvně jsem si klekl na kolena a chytil její ruce do dlaní. Schoval jsem si do nich tvář a potom je políbil.
"Omlouvám se."
"To nestačí, myslela jsem, že mě miluješ." Setřásla mě a prošla se po mém pokoji. Zamířila k otevřenému oknu. Jemné zrzavé pramínky se jí rozfoukaly, takže měla tvář plnou zářících vlasů.
"Já tě miluji! Tak strašně moc! Nedovedeš si to představit, jak…" plačtivě jsem si jí vrhnul k nohám a rukama ji objal kolem pasu. Odkopla mě jako nějakého prašivého psa…
"Nech mě." najednou byla plná nenávisti. Všechna včerejší láska byla pryč. Přešla ke dveřím a otevřela je.
"Tak proč jsi sem chodila! Co?! Mučíš mě! Snad to nevidíš?!"
"Ne, to opravdu nevidím… Vidím jen malého kluka, jak se válí po zemi ve svém pokoji a hraje si na lásku, nechci tě vidět…"
"Ne, prosím, neodcházej!" A byla pryč. Kdo ví, za jak dlouho se zase objeví. Připadala mi jako sen… Najednou se zjevila v mém pokoji, nebo blízko mě a trávit s ní čas bylo krásné. Jak jinak bych se do ní mohl zamilovat? Jenže jeden den je úžasná… A ten druhý…
Jenže, a cítil jsem se za to hrozně, jsem byl rád, že odešla… Zase jsem mohl být sám sebou…
/Sóley/
Být nový není jednoduché. Není to jednoduché nikde… Však ve škole snad nejvíc. Ale já nebyla nová, jen jsem si tak připadala…Pořád. Oči jsem měla neustále zapíchnuté do Nathanových zad. Vincent van Gogh kdysi řekl, že Láska je něco neskutečného, co není možno potlačit. Tohle jsem dnes taky cítila, dnes, včera… Jistě ji budu cítit i zítra a neméně silnou. Ale co s platonickou láskou? Z té přece nikdy nevzejde nic dobrého, jenže říkejte to roztřesenému srdci, které nikdy nebylo milováno, říkejte to duši, která touží po lásce…
Ospale jsem seděla na židli, přede mnou stůl, moje hlava opřená o ruku a mysl plně zaměstnaná. Sledovala jsem každý jeho pohyb, ukázkový případ Stalkera…. Který si je, možná není vědom toho, že dělá něco špatně, ale jeho touha mu neumožní udělat to jinak…
Prohrábl si nádherné kaštanové vlasy a seděl skoro stejně jako já. Podepřel si čelo rukou a tužkou si vyťukával neznámou melodii. Takhle to pokračovalo a on seděl stále stejně. Pohledem jsem visela na každém kousíčku jeho těla. I když na zádech toho moc není. Najednou ustrnul. Na židli se napřímil a pootočil hlavu. Díky tomu jsem viděla zuby, které ukázal v širokém úsměvu. Vypadalo to skoro, jakoby se usmíval do okna, na krůpěje vody, stékající po skle. Pohyboval rty, mluvil si pro sebe a díval se z okna. Tupě jsem ho sledovala, se zvednutým obočím a pořád mi nějak nedocházelo, oč tam jde. On si vážně povídá sám se sebou? Sám na sebe se mračí, usmívá se… Kdo se může zamilovat do blázna? Ještě větší blázen…
/Nathan/
Seděl jsem… Koukal do prázdna, nemyslela radši na nic. Nechtěl jsem. Snad nic není tak těžké, jako snažit se nemyslet, když myslíme na to, jak moc je to těžké. Bylo mi ze sebe na zvracení. I když jsem vlastně nemyslel, jak jsem na sebe kamufloval, myslel jsem pořád a beznadějně vzdychal po někom tak neskutečně urážlivém, sebestředném, úzkoprsém, ale tak krásném, že jsem byl ochoten tohle všechno přehlédnout. Radši zavřít obě oči, než se do nich podívat pravdě. Frustrovaně jsem propiskou ťukal do kusu dřeva přede mnou a ukazovákem si přejížděl po zvrásněném čele. Když se najednou otevřely dveře, ozvalo se klapání podpatků, stropní světlo rozzářilo zrzavé vlasy. Jejich majitelka se neusmívala, nemračila, v její tváři se nezračily žádné emoce. Shlížela na mě svrchu, možná čekala, až se přestanu usmívat jako kretén.
"Jsi tady." Vyhrkl jsem nadšeně.
"Už to tak bude." Otráveně si prohlížela nehty a přesunula se k oknu.
"Hele, jsem ochotná ti to odpustit… Ovšem má to samozřejmě podmínky." Mluvila vážně, bez lehkého úsměvu, který obvykle … Ne, vlastně se nikdy neusmívala…
"Dobře." Nemohl jsem se přestat usmívat. Když za vámi přijde vaše láska, na kterou myslíte dnem, nocí, nejíte, nepijete, nemluvíte, jste rád. Já byl neskutečně. I když to vlastně bylo smutné, jak mě ovládala, bez jakéhokoli snažení a přitom pořád byla jako těhotná, věčně nervózní a ustrašená, žena, které se střídají emoce tak rychle, jak výraz ve tváři.
"Výborně." Konečně se usmála a já se na ni zbožně díval. Byla úžasná.
"A ty podmínky?"
"Řeknu ti to později, teď", rozhlédla se po místnosti, "Teď to není důležité." Ještě jednou se usmála a klapala ke dveřím, tam mi poslala vzdušnou pusu a zase byla pryč. Teď jsem se vážně usmíval, jako kretén. Dokázal jsem si představit, jak vypadám, se všemi zuby vyceněnými a s jiskřícíma očima. Rozhlédl jsem se po třídě, jak to předtím udělala ona, a oči mi padly na jediného člověka, který mě sledoval. Nevím, jestli celou dobu, nebo jen teď, ale stejně na ni padl můj zářící výraz, i když nepatřil jí. Aspoň bude mít pěkný den… Ta nová holka, už půl roku nová, vykulila oči a podívala se za sebe. Sóley zůstala otočená a už se na mě nepodívala. Zajel jsem zpět do lavice a celý rozjařený poslouchal ten skřípějící zvuk, ohlašující další čtyřicetiminutové zírání do zdi s nejkrásnějším pocitem na světě. Vždyť láska je něco neskutečného, co není možno potlačit…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3