Delirium - 1.kapitola

11. února 2013 v 18:38 |  Zcela smyšlené povídky
Toto je první kapitola Delirium. Doufám, že se vám všem bude líbit. :*


/Nathan/
Potichu jsem se vplížil do pokoje té spící dívky. Opatrně jsem kladl na podlahu jednu, potom druhou nohu. Pořád dokola. Spíš ze zvyku. Nemohla to slyšet. Tvrdě spala. Mohl jsem to udělat rychle. Jen tak přijít k její posteli, zlomit jí vaz, zase odejít. Jenže, jaký by to byl prožitek? Pouze zabít dívku, jak nelidské.
Překročil jsem oblečení naházené na zemi. Těžce oddechovala, sem-tam promluvila. Bylo to jen zašeptání, smutné. Jen šeptání, snění, ale přece poslední slova před smrtí. Krásnou smrtí. Sňal jsem batoh z mých zad, položil ho na postel. Bylo to břemeno, stejně bylo potřeba ho mít. Začal jsem vybalovat. Kdybych směl, chtěl bych zpívat, jak radostná byla tato chvíle, byl jsem naprosto šťastný, absolutní štěstí se nachází za banálními věcmi. Tohle mě však nikdy neomrzí. Snůšku prádla jsem dal na postel. Navlékl jsem si čistě bílé kalhoty, košili s dlouhými rukávy. Do dlaně si vložil ostrý nožík. Nesměl chybět na seznamu obvyklých věcí. Možná stereotyp, možná nuda, pro mě největší tradice. Dívka, bylo jí sotva šestnáct, zamumlala poslední slůvka. Úžasné. Shrnul jsem jí vlasy z ramena, rozložil je na polštář. Špagetové ramínko sunul dolů po levé, nakonec i pravé ruce. Nožíkem jsem rozpáral košilku k břichu. Lehce jsem jí přejel prstem po kůži od místa, kde před šestnácti lety byla pupeční šňůra, až k hrudnímu koši. Přiblížil jsem obličej k tomu jejímu. Už jen chvilku, od absolutního štěstí. Políbil jsem ji na horké rty, ty moje byly připraveny utlumit výkřik. Možná se probudila, nevnímal jsem nepodstatné věci, jako třeba tichý spánek rodičů ve vedlejším pokoji… Její výkřiky, ruce bojující s mou hlavou, krev na bílé košili, pomalu umírající tělo, to všechno bylo teď důležité, tak intenzivní!
Nůž se zarýval hlouběji do jejího těla. Konečně se otevřela cesta, já mohl vybrat to nejcennější z jejího hrudního koše, ten sval plný krve, stále ještě bušící v mých rukou, pomalu utichající, tak ubohý kus lidského těla, přitom znamená život, pro všechny. Jenže nikdo, nikdo to nedokáže ocenit, nedokáže ocenit tu důležitost, nechá ho hnít v ubohém těle z masa a umořit ho všemožnými nepodstatnými věcmi, nechá ho zemřít, nechá ho pracovat tak dlouho, dokud neumře s ubohým masem a kostmi, všemožnými cévkami a cévami, jinými svaly a chrupavkami, jinými částmi těla, nestejně důležitými.
Krev mi stříkala do obličeje, možná ji to bolelo, to ale nebylo důležité. Její život byl jen háček, malý, nepodstatný háček, který bylo třeba zničit, aby mohlo její srdce, plné té božské červené barvy, zemřít dokonalou smrtí.
Držel jsem ho, slyšel jsem jeho poslední bytí, cítil jsem ho. Pořád tlouklo, ještě párkrát…A bylo ticho. Jak ohlušující. Už jsem tu neměl co pohledávat, svůj úkol jsem splnil. Aspoň část, ještě mě čeká poněkud nudnější činnost, však neméně zajímavá a úchvatná. Zabalil jsem srdce do mého, už svlečeného, bílého oblečení, společně s nožem ho strčil do školního batohu. Naposled jsem ji políbil na mrtvá ústa, nevydají již jediného vzdechu. Potichu jsem se vyplížil z pokoje té mrtvé dívky. Opatrně jsem kladl na podlahu jednu, potom druhou nohu. Pořád dokola. Nemohli mě slyšet, nikdo. Tvrdý spánek nelze vyrušit pouhým krokem. Ještě jsem zavřel dveře do vedlejšího pokoje, její rodiče spali, ovšem jaký je to spánek s otevřenými dveřmi? Možná to byla chyba, kdo ví.
"Nancy?" zašeptala rozespale její matka. I přes dveře jsem slyšel ten tichý hlas obávající se, že vzbudí svého manžela, že naruší krásnou noční atmosféru, která tu pro mě zatím nastávala. Pomalu jsem se skrčil a pootevřel dveře.
"Nachystej tátovi snídani, má dneska ranní a běž spát ano?" položila hlavu na polštář a spokojeně se usmála, když jsem kývnul.
Sešel jsem schody, zamířil do kuchyně. Z ledničky jsem vytáhnul burákové máslo a někde vyštrachal toastový chleba. Namazal jsem na něj máslo, položil na modrý talíř. Ještě jsem přiložil malý papírek.
*Père bien-aimé Měla ráda francouzštinu.

*Milovaný otec
/Nathan/
Stalo se mi to znovu. Znovu jsem ztratil kontrolu, nad mým těžce vypilovaným ovládáním. Toužil jsem. Tak moc jsem toužil. A já si to zasloužil. Chtěl jsem to srdce znovu sevřít v mých kostnatých prstech, znovu cítit jeho tlukot, cítit krev, kterou vytlačuje na mých dlaních, potřísněných vraždou mladé dívky. Jenže už to nešlo, bylo už několik hodin bez dechu. Na obzoru se rudá koule pomalu dostávala z šedých mraků, jenže její světlo bylo moc chabé, aby pokrylo celý Seattle, přikrytý mraky poukazující na blížící se bouřku. Právě teď mohla unavená matka vstát z postele a zavolat Nancy na vajíčka se šunkou, kterou už ale její dcera nikdy neochutná, její plné rty zůstanou pokryté posmrtnou modří a chladem, který je vlastní jen tělu bez duše. Bez srdce. Bez srdce, které teď leželo na mé napnuté dlani, ale bylo mrtvé. Chtěl jsem to zažít znovu, ale nešlo to. Sklesle jsem zabalil tu malou pumpičku vážící něco kolem 250 gramů, 12 centimetrů dlouhé a 8 centimetrů široké, vložil do pozlacené krabice a uložil na čestné místo, mezi nebem a zemí, na místo omýváno vodou a šleháno chladným, přímořským větrem. Stačí, aby místo mezi plícemi, bránicí a hrudní kostí prázdné a pouhý rozbitný člověk už neprocitne.
Opíral jsem se o kameny, tyčící se na menším útesu, na který narážely vlny pocházející kdesi z Pacifiku, a díval se na slabé sluneční světlo, které ozařovalo první kapky deště. Povzdechl jsem si. Už jsem musel jít. Pryč od mých milovaných srdcí. Ještě jsem věnoval poslední pohled duze ozářené zlatými paprsky, která se objevila na obzoru, dal jsem sbohem těm drahocenným částem lidského těla, nasadil si kapuci a vydal se do dalšího deštivého dne.
/Tam, kde to všechno začalo…/
Tma. Budík začal nelítostně vyzvánět a v uších í zazněly první tóny Bittersweet od Apocalypticy a žena zabalená v tlustých přikrývkách otevřela oči do hořkosladkého dne. Nejdřív jí padly oči na publikující červená čísílka a s povzdychnutím vyhrabala ruku a umlčela ten mučicí nástroj. Její manžel už byl dávno pryč, v práci a ona se taky potřebovala odebrat do práce, aby jako vždy dělala poskoka věčně řvoucímu chlapovi s šedesátkou a infarktem myokardu na krku. Snad jediné, na co se už teď těšila, byl večer. I když byl vždy stejný, naplňoval ji neuvěřitelným štěstím. Když se večer sejdou s rodinou u večeře, i když s věčně naštvanou dcerou a nerudným manželem, milovala tyhle rodinné večery.
Spustila bosé nohy na vyleštěnou dřevěnou podlahu a nazula si modré papuče, zamířila do koupelny, trochu se probrat a politovat každý den hlubší a hlubší vrásky, které se jí na jemném obličeji rýsovaly už řádku let. Potom vyšla z pokoje a na schodech jí nepříjemně křupaly stárnoucí kotníky. V kuchyni postavila na sporák studenou pánev a nechala ji trochu se rozehřát, připravila vejce a umyla modrý talíř, na kterém před hodinou ležela manželova snídaně. Lehce se usmála na papír s naškrábaným Père bien-aimé a poté ho hodila do koše s odpadky. Na pánev položila plátky slaniny a nechala je opékat se ve vlastním tuku a pomalu do nich vmíchávala vajíčka.
"Nancy!" zavolala na svoji dceru v horním patře a nervózně se dívala na hodiny. "Nancy! Snídaně!" zavolala znovu, když jí neodpověděla ani její dcera, ani zběsilý ranní běh po schodech, aby se dozvěděla, že Nancy stejně snídat nebude, protože nestíhá.
"Ach bože…" zamumlala a vydala se po schodech za svou dcerou, která nejspíš ještě tvrdě spala. Znovu si poslechla koncert svých vlastních chodidel a stanula před bílými dveřmi na konci úzké chodby. Paní Welschová lehce zaklepala. Nic. Vstoupila teda do dveří. Podívala se na postel, vážně ještě spí… Pomyslela si, než se začal po celém domě rozléhat její křik.
/Nathan/
Se zády naloženými pár učebnicemi, jsem se vydal přes Saint Edward State Park. Na kole kličkoval mezi lavičkami obskládanými zamilovaný mi páry, které si vyšli na procházku po dešti, do zkurvené zimy. Projížděl jsem mezi nespočty běžců se sluchátky v uších, vedle kterých na vodítkách poklusávaly chlupaté koule s vyplazenými jazyky. Jel jsem do školy. Do té budovy, jejíž jméno je odvozeno z volného času. Tam, kde si všichni zakomplexovaní a frustrovaní lidé vybíjejí své životní, nebo momentální problémy vybíjeli na stovkách mladých adolescentů, často zhulených, nebo se stránkami přilepenými na ospalých tvářích. V budově, kde vás mají připravit na život, tam kde se lidé rozdělují na nespočet skupin, na učitele, žáky, spolužáky, přátele, nepřátele, barbíny, šprty, sportovce, černé, bílé… Tam, kde si nikdo není ničím jistý. V jedné chvíli vás můžou nosit na rukou, v druhé skončíte s hlavou v záchodu. Tam, kde vás mají připravit na život výrazy, rovnice, kde vám přednášejí o tom, co bylo, učí vás, co je, ale nikdy vás nemohou připravit na to, co bude. Připravují vás na maturitu, na to, jak si vypočítat 30% slevu v supermarketu, jenže kdo vás připraví na vaši první práci? Kdo vám pomůže při rozdělování majetku u rozvodu? Proč po světě běhá spousta podvodníků, hajzlíků, vrahů… Proč, když se vám začne konečně dařit, přijde povodeň a připraví vás o vše, co jste dosud měli? Proč je dnešní situace taková, že všichni mají peníze až na prvním místě? Proč svět závisí jen na pár rodinách s milionovými účty a soukromých plážích na Bahamách?
Z tohohle může být člověk jako já jen znechucený. Možná jsem tím byl znechucený víc, než těmi lidmi tam. Těmi idioty, které z duše nenávidím a nikdy se nenaučím je mít rád. S těmi, kterým toužím vyrvat srdce z těla…
Zabrzdil jsem na parkovišti. Ohlédlo se po mě pár znechucených lidí, kteří pohled zase odvrátili a dál se věnovali hloupostem takzvaného života…
/Právě teď, někde poblíž Bitter Lake… Právě teď? Vlastně už je to minulost, která se odehrála před několika vteřinami/
Vysoký muž kráčel po North 130th Street, bledě modré oči zapíchnuté do cesty před sebou, chodidly odháněl hladové holuby. Uplé černé sako mu vítr rozfoukal na všechny strany, na zátylku měl zježené vlasy. Dnes bylo chladno, bouřka před pár minutami skončila, ale slunce se neráčilo vyjít ani tak. Zadíval se na Bitter Lake, na několik rybářů, pro které se nejspíš zastavil čas a vzpomněl si na minulé léto. Vzal svoji ženu a dceru v létě do Mexika, na týden s partou šílených rybářů. Byly to jen hloupé vzpomínky, na týden, který si nejspíš nikdo z nich neužil, ale i na tyhle banality rád vzpomínal, bylo to lepší, než myslet na to, jak říct svojí ženě, že přišel o práci. Právě zkoumal tkaničky naleštěných bot, když se mu v kapse kalhot rozeřval telefon. Položil prst na zelené sluchátko, telefon přitlačil k uchu a čekal na informace, které mu chce sdělit neznámé číslo.
"Pan Welsch?"
"U telefonu."
"Tady policejní komisař Both, nejspíš byste měl rychle přijet domů…."
Přijížděl po známé, příjezdové cestě, kterou navštívil nesčetněkrát a na kterou kouká už pět let z okna do ložnice. Kolem krajnice byla naskládaná různá auta, ale on si je neprohlížel, nebyl schopen normálně myslet. I když mu ten nepříjemný hlas v telefonu nesdělil nic konkrétního. Nejhorší byla ta bezmoc, nevěděl, jestli má zuřit, být jen naštvaný, jestli se má bát, nebo být k smrti vyděšený, jestli má být zkroušený, nebo frustrovaný. Netušil nic. Zavalitý muž s tmavou pletí se k němu vydal hned, jak spatřil přijíždět jeho černý Citroen. Vypadal přesně tak zkroušeně, jak zněl a Welsch z něj neměl dobrý pocit. Vystoupil z auta a před obličejem mu přistála natažená, osmahlá ruka.
"Dobrý den, pane Welsch, policejní komisař Both, mám pro vás špatné zprávy ohledně vaší dcery i manželky."
"Co je s mojí ženou? A co je s Nancy?! Tak odpovězte!"
"Pane…"
"No tak odpovězte!"
"Vaše žena se zhroutila… Protože vaše dcera je mrtvá, je nám to nesmírně líto."
Welsch odstrčil komisaře z cesty a utíkal do domu. Do domu, který pro něj začínal být tak neosobní, jenže mu to pořád vše nedocházelo… Viděl jeho ženu, seděla na jejich kuchyňské židli, kupovali je tehdy, pře pěti lety, spolu. Seděla s rukama v klíně, nateklýma očima a smáčenými tvářemi, zabalená v dece, z nitra se jí draly hlasité vzlyky. Po schodech právě vynášeli nosítka s černou přikrytá černou plachtou. Nezmohl se na nic. Mohl se jen dívat. Střídavě na svoji ženu, kterou hluboce miloval, jenže ona nevnímala okolí, ponořená do svých myšlenek, potom zase na nosítka, která skrývala nehybné tělo jeho šestnáctileté dcery. Zpod černé plachty se najednou prodrala bezvládná ruka. Nancyna ruka s bledým odstínem a bezchybným nápisem stay strong, jakoby mu chtěla jeho dcera dodat sílu do života, do života, který byl až doteď dokonalý, jenže to byla jen náhražka. Přiskočil k nosítkům a zoufale odhrnul plachtu. V tu chvíli pro něj život skončil…
/Toho večera, někde u Green Lake/
Zmrzlý muž seděl v rybářské stoličce, s termoskou vychladlého ranního čaje na pravém a s nahozeným rybářským prutem na levém boku. Naklonil se ke svému příteli.
"A to jsi slyšel? Ta sebevražda…" nadšeně čekal na odpověď.
"To ve zprávách?" trochu se pohnul a naklonil se k muži blíž.
"No jo, je to smutný… Ale nevím, co bych dělal já, kdyby mi někdo zabil dceru…"
"Chceš říct, že by ses taky podřezal? A svoji ženu?"
"Ne, to určitě ne…"
Dva rybáři ztichli a nechali na sebe působit podvečerní atmosféru pochmurného Seattlu. Čekali na ryby a na osud, který každého z nás teprve čeká. Na každého jiný… A právě tohle je kouzlo života…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Love this song
I wanna be contigo,
and live contigo,
and dance contigo,
para have contigo una noche loca. <3